Tajná kronika Mongolů
Pavel Poucha
Kniha líčí původ rodu proslulého Čingischána (1162--1227) a dobu jeho vlády, která je zároveň dobou vzniku mongolského národa. Autor však nezůstal jen při suchém kronikářském záznamu, ale proplétá jej dramatickými epizodami a poezií. Přitažlivost a objevnost Tajné kroniky Mongolů spočívá nejen v poznání života tohoto národa, ale i v tom že ony divoké a barbarské hordy, které kdysi pronikaly i na naše území a udržovaly v hrůze celou Evropu, byly velmi pevně a důmyslně organizovanou armádou, a že kulturní a společenské poměry tehdejší Střední Asie nebyly zdaleka tak prosté a nekomplikované, jak se jevily evropským současníkům.
ISBN 978-80-7422-102-6
208 stran /
žádné / 140x200 mm / vázaná s přebalem / datum vydání Jun 10, 2011
Rozšířená anotace
Tajná kronika Mongolů -- mongolsky Mongchol-un niuča tobčaan -- je nejstarší dochované literární dílo v mongolštině a nejstarší pramen mongolské historie. Byla napsána ve 13. století anonymním autorem (pravděpodobně Tatarem Šigi-Chutuchem) po smrti Čingischána a byla objevena v polovině 19. století
tehdejším předním ruským orientalistou Palladiem Kafarovem a od té doby jí vědci nejednou věnovali pozornost.
Kniha líčí původ rodu proslulého Čingischána (1162--1227) a dobu jeho vlády, která je zároveň dobou vzniku mongolského národa. Autor však nezůstal jen při suchém kronikářském záznamu, ale proplétá jej dramatickými epizodami a poezií. Přitažlivost a objevnost Tajné kroniky Mongolů spočívá nejen v poznání života tohoto národa, ale i v tom že ony divoké a barbarské hordy, které kdysi pronikaly i na naše území a udržovaly v hrůze celou Evropu, byly velmi pevně a důmyslně organizovanou armádou, a že kulturní a společenské poměry tehdejší Střední Asie nebyly zdaleka tak prosté a nekomplikované, jak se jevily evropským současníkům.
Tajná kronika Mongolů vychází v reprintu původního vydání SNKL v edici Živá díla minulosti z roku 1955.
O autorovi
Pavel Poucha
Pavel POUCHA (1905--1986), vědec a pedagog v oboru vnitroasijské filologie, mongolista, tibetolog a indolog
Vystudoval gymnázium v Jindřichově Hradci a poté pokračoval ve studiu na FF UK v Praze (1924--1929), kde se věnoval germánským a slovanským literaturám a srovnávací jazykovědě, ale též studiu řady orientálních jazyků. R. 1929 získal titul PhDr., o dva roky později byl jmenován středoškolským profesorem češtiny a němčiny. Tyto předměty vyučoval na různých pražských gymnáziích od r. 1927 do r. 1947. Už r. 1932 se stal členem kulturní sekce Orientálního ústavu, od r. 1947 jeho stálým pracovníkem. R. 1948 předložil habilitační práci. V Orientálním ústavu mj. vedl Indologické oddělení, zastával i funkci náměstka ředitele. Ale r. 1957 byl z politických důvodů odvolán. Poté se soustředil už jen na vědeckou práci. Bez ohledu na odchod do důchodu r. 1970 publikoval až do své smrti. Včetně encyklopedických hesel a recenzí čítá jeho bibliografie kolem 460 titulů.
