Obálka

Kateřina Hloušková, Jitka Komendová, Michal Řoutil, Michal Téra, Zbyněk Vydra

Nové Dějiny Ruska jsou kolektivní prací pěti českých historiček a historiků. V chronologicky vymezených částech (Kyjevská Rus, Moskevská Rus, 18. století, 19. století, sovětské období ruských dějin, Rusko po roce 1991) jsou zmapovány hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku až do současnosti. Vedle zachycení klíčových událostí politického rázu autoři věnují pozornost také otázkám hospodářského, sociálního, kulturního a náboženského vývoje Ruska. Jedním z hlavních cílů je přiblížit českému čtenáři ruské dějiny způsobem reflektujícím nejnovější výsledky světového bádání.


Od roku, kdy v NLN – Nakladatelství Lidové noviny spatřily světlo světa Dějiny Ruska autorů Milana Švankmajera, Václava Vebera, Zdeňka Sládka a Vladislava Moulise, uplynulo již více než dvacet let. O jejich oblibě svědčí četné dotisky, úpravy i doplnění. Dějiny Ruska z „Lidovek“ se staly nedílnou součástí mnoha českých knihoven a jsou často tím prvním, po čem sáhne nejeden student či člověk se zájmem o ruskou zemi a její pohnuté osudy. Dvacet let je však i doba, kdy dospěla nová generace českých rusistů a historiků a s nimi i nové pohledy, ale především nové možnosti, nová literatura či objevné interpretace známých i dosud opomíjených pramenů. A tak jsme s úctou ke generaci učitelů, ale s vlastními názory a pohledy na minulost začali psát „nové“ Dějiny Ruska. Výsledek naší práce držíte právě v rukou.

Počet stran: 504

Vazba: vázaná

Ilustrace: černobílé ilustrace

Formát: 160 x 210

ISBN: 978-80-7422-324-2

Datum vydání: 16. června 2017

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 52 ks

439,– (−15%)  373,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
2
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Dějin Ruska se již bát nemusíme

Hanuš Nykl

Zdroj: http://www.lidovky.cz/kultura.aspx

Nedávno vydané Dějiny Ruska jsou očekávaným dílem českých historiků – v odborných kruzích se o něm hovořilo několik let. Během čekání se přitom objevil překlad dvoudílných Dějin Ruska 20. století, vytvořených pod editorskou taktovkou Andreje Zubova. Obě publikace se částečně tematicky prolínají, ale koncepčně se značně odlišují.

Dějiny Ruska u nás tradičně vyvolávají pozornost. Dílem je to ze zvědavosti, dílem z obav, dílem ze snahy pochopit velkou a ne vždy vyzpytatelnou zemi. V neposlední řadě pak i proto, že se snažíme pochopit vlastní minulost. Z toho důvodu jsou syntézy o historii této země ve středu zájmu a logicky vzbuzují polemiky. ...

Nedávno vydané Dějiny Ruska jsou očekávaným dílem českých historiků – v odborných kruzích se o něm hovořilo několik let. Během čekání se přitom objevil překlad dvoudílných Dějin Ruska 20. století, vytvořených pod editorskou taktovkou Andreje Zubova. Obě publikace se částečně tematicky prolínají, ale koncepčně se značně odlišují.

Dějiny Ruska u nás tradičně vyvolávají pozornost. Dílem je to ze zvědavosti, dílem z obav, dílem ze snahy pochopit velkou a ne vždy vyzpytatelnou zemi. V neposlední řadě pak i proto, že se snažíme pochopit vlastní minulost. Z toho důvodu jsou syntézy o historii této země ve středu zájmu a logicky vzbuzují polemiky. Tím spíš, když se dějiny Ruska staly v posledních letech předmětem řady přehodnocování a reinterpretací. Jak nyní vydané Dějiny Ruska, zařazené do edice Dějiny států, kterou léta produkuje Nakladatelství Lidové noviny, tak Argem publikované dvě objemné knihy Dějiny Ruska 20. století jsou kolektivní práce. Potvrzují obecný trend posledních desetiletí, kdy velké dějiny nepíše jedna osoba. Takové kolektivní monografie v pravém slova smyslu vznikají především ve velkých akademických centrech, jako je Oxford či Cambridge. Nicméně zde také podobnost obou publikací končí.

Orchestr vs. komorní obsazení

Zubovovy dvoudílné (v posledním ruském vydání již trojdílné) Dějiny Ruska 20. století jsou psány kolektivem více než čtyřiceti osobností z hlavních vědeckých pracovišť v Ruské federaci i za jejími hranicemi. Většinu autorského týmu tvoří Rusové, ovšem nacházíme mezi nimi i známé osobnosti západní rusistiky, jako jsou Richard Pipes či Vittorio Strada. Zastoupeni nejsou pouze historikové, nýbrž též filozofové, teologové, filologové, právníci, geografové a další specialisté. Takto široce pojatý projekt zaručuje komplexní informaci nejen o samotných dějinách země, ale i o vývoji společnosti, ekonomiky, kultury a dalších oblastí. Český překlad vyšel šest let po vzniku ruského originálu a okamžitě upoutal pozornost. Podílel se na ní i občanský, vůči současné politické reprezentaci kriticky naladěný postoj hlavního editora Andreje Zubova, který své názory nejednou prezentoval i při návštěvách ČR a vystoupeních na českých univerzitách, zejména FF UK. Tato skutečnost udělala projektu v našem prostředí potřebnou reklamu, ale dílo by se mohlo díky své kvalitě obejít i bez ní. České Dějiny Ruska vznikaly v podmínkách podstatně komornějších. Autorský tým tvoří pět osobností působících na pracovištích v Pardubicích, Olomouci a Brně. Dějiny Kyjevské Rusi zpracoval Michal Téra, období takzvaného tatarsko- mongolského vpádu Jitka Komendová, která ve spolupráci s Michalem Řoutilem napsala i kapitolu o Moskevské Rusi; dějiny 18. století Kateřina Hloušková a rozsáhlé pasáže o 19. a 20. století Zbyněk Vydra (místy ve spolupráci s K. Hlouškovou). Téměř všichni autoři již o svém tématu publikovali monografie, v nichž prokázali vědeckou kompetenci. Průměrný věk autorského týmu se pohybuje okolo čtyřiceti let, jedná se tedy o generaci badatelů, která má sice (ranou) osobní zkušenost s reálným socialismem, ale nebyla jím zatížena v době odborného profilování. Pro rusistické téma není věk pisatelů nepodstatný. Ruské dějiny byly u nás už od 19. století předmětem účelového výkladu, který po bolševické revoluci ještě zesílil a kulminoval v dobách vlády komunistické strany. Aby vynikly výdobytky Sovětského svazu, bylo nutné účelově dehonestovat předchozí dějiny. Badatelé si osvojovali schematické vidění, v jehož rámci byla jedna strana hodnocena kladně, zatímco druhá výhradně záporně. Po pádu komunismu se pak stávalo, že bílá zaměnila černou, přičemž však schéma zůstalo zachováno. Ruské dějiny nadále zůstaly příkladem, jen už ne zářným, nýbrž odpuzujícím. Tomuto inverznímu schématu podlehla řada badatelů v oblasti ruských dějin a kultury a do značné míry jím byly zatíženy i předchozí Dějiny Ruska, které v téže edici Dějiny států vyšly poprvé roku 1995; v roce 2012 se dočkaly již šestého, doplněného vydání (autoři Libor Dvořák, Vladislav Moulis, Zdeněk Sládek, Milan Švankmajer, Václav Veber).

Bez apriorismů a glorifikací

Z dlouhodobého hlediska je udržování takového schématu nejen neúnosné, ale i škodlivé. Jediným řešením je černobílá schémata opustit a napsat dějiny zbrusu nové. Touto cestou se vydal jak Andrej Zubov se svými spolupracovníky, tak kolektiv Zbyňka Vydry. Neznamená to, že by obě publikace byly bez názoru nebo hodnocení. Zubovův kolektiv neskrývá svůj zemský patriotismus a sympatie k určitým vývojovým tendencím předrevolučního Ruska. Své hodnocení otevřeně projevuje také u současného vývoje země. České Dějiny Ruska zase empaticky přistupují k ruské duchovnosti a tradiční kultuře. Obě publikace se staví negativně vůči násilnické zvůli tyranů i dehumanizujícím tendencím některých období ruských dějin. V Zubovově koncepci se projevuje odmítavý postoj k rurikovské dynastii, který kontrastuje s celkovým hodnocením vlády Romanovců. Rurikovci vystupují spíše jako dobyvatelé země než její hospodáři a stejně jsou pojímáni i bolševici. České dějiny takové rázné soudy nevynášejí. U nejstarších dějin spíše sledují postupné splývání a „slavizaci“ rurikovské dynastie. Rozdíl mezi oběma publikacemi je patrný i v hodnocení mongolského období ruských dějin. Zatímco Zubovův tým zachovává tradiční proevropské pojetí ruských dějin, kdy je mongolské intermezzo vnímáno jen coby přerušení kontinuity a rozbití dosavadních hodnot, české Dějiny Ruska v návaznosti například na Georgije Vernadského vnímají celou epochu poněkud plastičtěji a spatřují v kočovnických prvcích určitý přínos pro další vývoj, aniž by však propadaly eurasijské glorifikaci tohoto období. Závažnou změnou tuzemských Dějin Ruska je snaha přistupovat ke kontroverzním historickým epochám (vláda Ivana Hrozného, Petra Velikého, stalinismus) nikoli apriorně, nýbrž spíše metodou pro et contra (pro a proti – pozn. red.), aniž by byla zastírána známá negativa těchto epoch. Co oproti dřívějšku odpadá, je snaha dějiny kádrovat či „moudře“ radit vládcům dávno minulých epoch, co měli udělat jinak a podle historikova názoru lépe. Takový apriorně axiologický přístup vyznívá nepřesvědčivě a místy i nechtěně komicky. Názor by si čtenář měl vytvořit na základě faktů, a nikoliv názorů podsouvaných autory. Tendenčnost při výkladu pak někdy vyvolává přesně opačný efekt: inteligentnější čtenář si jí brzy povšimne a začne brát s velkou rezervou i hodnocení vcelku jednoznačná a nesporná. Co lze jednoznačně přivítat na pojetí obou publikací, je pozornost věnována neruským národům. Dějiny Ruska totiž nejsou jen dějinami Rusů. Současné Rusko má oficiálně na sto padesát národů, většinou autochtonních. U předrevolučního Ruska a Sovětského svazu byl tento faktor ještě významnější. Vedle východoslovanských národů nelze pomíjet dějiny národů ugrofinských, turkických, kavkazských a dalších, stejně jako dějiny ruských Němců, Židů či Arménů.

Nepominutelná duchovnost

Pro ruskou historii je závažný protiklad mezi zemědělskými a kočovnými národy. Zahrnutím neruských národů získávají dějiny na plasticitě a variabilitě. Spolu s tím tak padá i orientalistický pohled na „neevropské“ národy jako na druhotný a negativní faktor. Bohužel stranou nynější české práce zůstala jedna významná menšina Ruské říše, jejíž dějiny jsou pro nás mimořádně zajímavé, a to menšina česká. Osudy českých kolonistů, podnikatelů a intelektuálů („československá duševní armáda na Rusi“, jak se psalo za první republiky) jsou nedílnou součástí mozaiky předrevolučního Ruska. Další pozitivní novinkou domácích Dějin Ruska jsou pasáže věnované náboženství. To se prolíná všemi obdobími ruských dějin a je jednou z jejich hlavních hybných sil. Bohužel jeho obraz byl v minulosti – a to nejen minulosti komunistické – vinou nepochopení základních reálií a konceptů často deformován až do jakési parodie. Informace o náboženském vývoji Ruska je přitom pro sekulárně orientované české prostředí zvláště potřebná. Zubovovy dějiny mají přímo v autorském týmu historiky církve a tato otázka je průběžně sledována během celého textu. Autentická křesťanská duchovnost zde vyznívá jako alternativa k totalitarizujícím tendencím velkého státu. Příjemným zjištěním je, že ani tým českých historiků v náboženských otázkách nezůstává pozadu. Jejich znalosti jsou v tomto ohledu nadprůměrné, což se projevuje zvláště v pasážích o Kyjevské a Moskevské Rusi. V dalším období pak získáváme kromě ruského pravoslaví i základní přehled o dalších náboženstvích národů Ruska, jako jsou islám, buddhismus a judaismus. S trochou nadsázky můžeme říci, že se tím napravují dosud neoprávněně opomíjené či deformované části ruských dějin. Do dějin Ruska se díky oběma publikacím vracejí také dříve vyloučené segmenty. Tradiční alternativy ruských dějin, jako je v „moskevském období“ kontrast mezi Moskvou a Novgorodem, či krátká epocha prozatímní vlády jsou rozšiřovány především o pasáže věnované bílému hnutí v občanské válce či ruské emigraci. Tyto momenty mají pro českého čtenáře velký význam, a to díky angažmá T. G. Masaryka a českých legií v první světové i občanské válce a také v přijetí nemalého počtu exulantů z někdejší Ruské říše v meziválečném Československu.

Oříznuté umění

Celkový příznivý dojem neznamená, že bychom nenašli i dílčí chyby či zjednodušení. To při takto rozsáhlém tématu snad ani není možné. U českých Dějin Ruska jsou relativně slabší pasáže věnované vývoji kultury. To je bohužel častá slabina i v případě jiných svazků edice Dějiny států. Kultura je tu chtěj nechtěj pojímána jako jakýsi přívažek dějin, často omezovaný na seznam vybraných jmen a děl, bez hlubšího pochopení zákonitostí vývoje jednotlivých druhů umění. Kulturní témata naopak organičtěji vyznívají u starších historických období, kde jsou více spojena s výkladem (například pasáže o ikoně na stranách 56–57). Je otázkou, je-li do historických publikací vůbec nutné tyto pasáže zařazovat, existují-li samostatné dějiny literatury, výtvarného umění, hudby a podobně. To však je otázka vznesená spíše k celkové koncepci než k autorům. Za odpovídající lze naproti tomu považovat proporci jednotlivých historických období a událostí. Obě publikace zachycují také nejnovější politický vývoj Ruské federace; Zubovovy dějiny končí rokem 2007, české dějiny výklad dotahují až k roku 2016. Jejich kritický odstup od ruské současnosti je zjevný. Zubov se zaměřuje více na kritiku jednotlivých kroků kremelské politiky, jež je uváděna do souvislosti s metodami dřívějších vlád v Rusku. České Dějiny Ruska volí strategii založenou na informativnosti a vyváženosti, která je pro českého čtenáře vhodnější. Nové české Dějiny Ruska budou nejspíš čekat – jako tomu bylo u jejich předchůdce – reedice. Ty by měly být využity i k opravení dílčích nedostatků a terminologické nejednotnosti. Můžeme však již nyní konstatovat, že o Rusku přinášejí vyváženou a nepovrchní informaci. Jsou využitelné nejen jako zdroj faktografie, ale i jako rozcestník k dalšímu, hlubšímu zkoumání jednotlivých otázek. Co dodat? Snad jen to, že dějin Ruska se už díky nim bát nemusíme.

Vyšlo v LN Sobota 26. srpna 2017 ORIENTACE/KRITIKA

 


Dále doporučujeme