Zánik koloniálních impérií v Africe se stal přelomovou událostí 20. století. Definitivně skončilo období novověké evropské expanze i mocenská priorita několika málo západoevropských státu v globálním politickém systému. V něm se po druhé světové válce prosadily supervelmoci a ekonomické síly se zájmem otevřít Afriku vlastnímu vlivu. Desítky nových afrických států nevstupovaly do konfliktního bipolárního světa vždy úspěšně. Byly to většinou umělé a etnicky složité celky, které obvykle musely překonat nedostatek identity a vkročit na bouřlivou mezinárodní scénu jako slabší aktéři. Vztyčení nových vlajek nepřineslo africkým republikám či monarchiím automaticky úplnou suverenitu a politická nezávislost nenabídla africkému lidu vždy prospěch. Neokolonialismus v mnoha svých formách omezil mnoho afrických společenství a Evropa ani po svém ústupu nepřestala severní i subsaharskou Afriku ovlivňovat. Africké elity často nenaplnily svou vůdčí roli a vystavily se ekonomickým či vojenským intervencím, které nakonec prosperitu zajistily jen výjimečně. Také současná Afrika zápasí s dědictvím dekád, kdy se takřka najednou změnily poměry a vazby na plochách třikrát větších než Evropa. Znalost dějin africké dekolonizace je mimořádně užitečná k pochopení současných vztahů mezi kontinentem někdejších kolonizátoru a světadílem dřívějších podřízených. A to i proto, že v Africe s jednou a půl miliardou obyvatel je ekonomicky, humanitárně i vojensky přítomná i Česká republika jako součást Evropské unie.