Čí je ta krajina?

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě

Ivo Štefan

Jaká je hodnota krajiny? Jaké svědectví o středověké společnosti přináší archeologie? Rozhovory s profesorem Janem Klápště, předním evropským archeologem středověku, se dotýkají široké palety otázek spojujících středověk se současností. Kniha je poutavým svědectvím o celoživotním hledání cest k pochopení proměn středověké společnosti a krajiny. Jelikož ale minulosti klademe jen ty otázky, které jsou aktuální pro nás, nabízí rozhovory i pestrý kaleidoskop setkání s osobnostmi, které Jana Klápště ovlivnily, a s problémy, které hýbou dnešním světem, a tím pádem i s našimi obrazy dějin.

Počet stran: 168

Vazba: brožovaná

Ilustrace: žádné

Formát: 140 x 200

ISBN: 978-80-7422-597-0

Datum vydání: 10. září 2019

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 25 ks

249,– (−30%)  174,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


KDYŽ MOST SPOLKNUL DŮL

Jan H. Vitvar

Zdroj: https://www.respekt.cz/tydenik/2019/43/kdyz-most-spolknul-dul?issueId=100424

Věděli jste, že z celkem 3646 archeologických akcí v Praze v letech 1837–2000 se jich plných 40 procent uskutečnilo v poslední dekádě 20. století? Ve svobodných poměrech se totiž konečně pro investory otevřela možnost měnit radikálně tvář hlavního města, které už bylo zároveň poučené, že je třeba vlastní minulost alespoň zdokumentovat, když už jsme se ji rozhodli vybagrovat. A jak vyplývá z knižního rozhovoru s někdejším dlouholetým šéfem Ústavu pro archeologii na FF UK Janem Klápště, k tomuto stavu se jeho obor nepropracovával snadno.

Dnes sedmdesátiletý odborník do praxe nastoupil v místě, které se stalo symbolem vztahu minulého režimu nejen ...

Věděli jste, že z celkem 3646 archeologických akcí v Praze v letech 1837–2000 se jich plných 40 procent uskutečnilo v poslední dekádě 20. století? Ve svobodných poměrech se totiž konečně pro investory otevřela možnost měnit radikálně tvář hlavního města, které už bylo zároveň poučené, že je třeba vlastní minulost alespoň zdokumentovat, když už jsme se ji rozhodli vybagrovat. A jak vyplývá z knižního rozhovoru s někdejším dlouholetým šéfem Ústavu pro archeologii na FF UK Janem Klápště, k tomuto stavu se jeho obor nepropracovával snadno.

Dnes sedmdesátiletý odborník do praxe nastoupil v místě, které se stalo symbolem vztahu minulého režimu nejen ke krajině, ale i ke kulturnímu dědictví, jež v sobě v nepočítaně historických vrstev obsahuje. Od roku 1972 se podílel na archeologickém průzkumu Mostu. V rozhovoru vzpomíná, jak šokující pro něj bylo sledovat, když královské město s desítkami okolních vesnic končilo v nenasytném chřtánu povrchového dolu dřív, než si stačil zapamatovat jejich jména. A ačkoli se komunistům podařil unikátní kousek, když přemístěním zachránili gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, „jeho genius loci zmizel“ stejně nenávratně jako nepřeberně dalších středověkých památek ve městě a jeho okolí. K čemuž by podle Klápště nemohlo dojít bez totalitní povahy režimu, který věděl, že proti likvidaci nikdo nebude protestovat.

Autor knihy Ivo Štefan je bývalý student zpovídaného, čili s ním vede velmi poučený rozhovor. Daří se mu však držet úroveň srozumitelnou pro laiky. Čtenář se tak dozví, proč měly vesnice na Černokostelecku posměšná jména jako Kozojedy nebo Svrabov přejmenovaný raději v roce 1924 na Svatbín. Jak se jmenoval majitel kachlářství z 16. století, které se našlo při stavbě Palladia. Nebo jak nesmyslné je hádat se, kdo byl v české kotlině dřív a kdo je v ní hostem. Ona krajina z názvu knihy totiž „patří“ jen tomu, kdo se k ní chová s respektem a dokáže se z její minulosti poučit pro svou přítomnost a její budoucnost.

Čia je tá krajina?

Hana Chorvátová

Zdroj: https://historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/cia-je-ta-krajina

Kniha je rozhovorom dvoch archeológov Iva Štefana, niekdajšieho študenta, a profesora Jana Klápštěho. Obaja pôsobia na Ústave pro archeologii na FF UK v Prahe. Aj keď otázky a odpovede väčšinou vychádzajú z archeológie, presnejšie z archeológie stredoveku, útla knižka je zaujímavá najmä pre svoj presah do súčasnosti, a to hneď v niekoľkých rovinách. Nie je to len rozprávanie o vednom odbore – o archeológii stredoveku, o tom, ako sa za posledných tridsať rokov zmenila, resp. akou premenou prešli témy, ktoré sa považovali za zásadné...

Čitateľ si v knihe nájde aj mnoho zaujímavých postrehov o tom, aké poznanie archeológia prináša pre ...

Kniha je rozhovorom dvoch archeológov Iva Štefana, niekdajšieho študenta, a profesora Jana Klápštěho. Obaja pôsobia na Ústave pro archeologii na FF UK v Prahe. Aj keď otázky a odpovede väčšinou vychádzajú z archeológie, presnejšie z archeológie stredoveku, útla knižka je zaujímavá najmä pre svoj presah do súčasnosti, a to hneď v niekoľkých rovinách. Nie je to len rozprávanie o vednom odbore – o archeológii stredoveku, o tom, ako sa za posledných tridsať rokov zmenila, resp. akou premenou prešli témy, ktoré sa považovali za zásadné...

Čitateľ si v knihe nájde aj mnoho zaujímavých postrehov o tom, aké poznanie archeológia prináša pre súčasnú spoločnosť. V neposlednom rade je to aj kniha o výpovedi doby, v ktorej vyrastal, študoval a pracoval Ján Klápště a prostredníctvom spomienok na starých rodičov a rodičov aj o období prvej Československej republiky a rokov krátko po vojne. Kniha podáva dôležité svedectvo o ľuďoch a vysvetľuje mnohé fenomény, ktoré inak ostávajú skryté. Ivo Štefan rozdelil dlhé rozhovory s Janom Klápštěm do štyroch častí.

Prvá časť Krajina navždy ztracená sa venuje práve významu krajiny pre ľudskú spoločnosť. Obaja aktéri ju približujú prostredníctvom zničeného regiónu v okolí mesta Most. Druhý okruh otázok sa venuje rozprávaniu o rodinnom zázemí a o osudoch širšej rodiny J. Klápštěho a nesie názov Cesty z Ráje. Uvedená časť je výborným „ponorom“ do premien spoločnosti v prvej polovici 20. storočia, ktorú by skôr docenili historici.

V tretej časti knihy Mezi archeology autori rozprávajú o významných archeologických osobnostiach, ktoré svojou profesionálnou aktivitou výrazne posunuli európsku archeológiu stredoveku dopredu. Patrí k nim napr. Ivan Borkovský, Miroslav Richter alebo Zdeněk Smetánka. V poslednom okruhu otázok a odpovedí Cesty do středověku a zase zpátky sa autori venovali opäť archeologickému bádaniu a jeho význame pre súčasnú spoločnosť.

Krajina a archeológia
Témou knihy je predovšetkým krajina a jej význam pre jej obyvateľov. Archeológ Jan Klápště celý svoj profesionálny život zasvätil skúmaniu premien kultúrnej krajiny. Téma si ho „našla sama“, keď začal pracovať v expozitúre Archeologického ústavu vtedy ešte ČSAV v Moste. Tu sa doslova pred očami, v dôsledku povrchovej ťažby hnedého uhlia, strácala kultúrna krajina, ktorá sa formovala stáročia a vytvorila hospodársky a kultúrne pulzujúci mikroregión. Práve strácajúca sa krajina vzbudzovala u vtedajšieho študenta J. Klápštěho otázky, ako zachovať svedectvo o nej, keďže z nej neostane nič, žiadna možnosť pozrieť si čokoľvek ešte raz. Uvedená skúsenosť výrazne ovplyvnila uvažovanie J. Klápštěho o prístupe k terénnym výskumom. Uvedomoval si, že už v priebehu terénnych výskumov je potrebné vopred si stanoviť otázky, ktoré by sme chceli riešiť, pretože nám jednotlivé zaznamenané informácie nie vždy môžu nakoniec poskytnúť hlbšie poznanie. Okrem krajiny okolo Mosta sa Ján Klápště intenzívne zaoberal Černokosteleckom, krajinou neďaleko Prahy, kde zakladanie nových dedín nakoniec úspešné nebolo a do krajiny sa znova vrátil les.

Za roky, ktoré venoval poznávaniu krajiny, dospel i pod vplyvom francúzskej historickej geografie k poznaniu, že krajina je najcennejšou pamiatkou, ktorú máme, pretože tým, ako bola po mnohé generácie menená a znovu utváraná a pretváraná, nesie v sebe mimoriadny historický záznam. A zároveň dodáva, že v pohľade synchrónnom je namieste aj predstava krajiny ako funkčného systému, ktorého jednotlivé časti sú vzájomne spojené a podmienené. Pre odborníkov sa potom otvára otázka, kedy a ako také systémy vznikali, ako sa menili a striedali (s. 10). Uvedené myšlienky sú veľmi inšpiratívne aj pre súčasnosť. V poslednom období sme zaznamenali výrazný záujem o chátrajúce kaštiele, kúrie (kniha fotografií Jany Šturdíkovej Châteaux po našom) alebo o priemyselné pamiatky (Čierne diery). Obidve publikácie môžu byť začiatkom hlbšieho spoznávania našej krajiny. Dnes chátrajúce stavby fungovali a prosperovali vo svojich regiónoch v istom časovom období. Je na vedcoch, a to nielen na archeológoch, dopátrať sa, akú úlohu zohrávali v hospodárskej, či kultúrnej sfére daného regiónu. V akom vzťahu boli s ostatnými sídlami, ako spolu fungovali – to všetko môže smerovať k riešeniam, ako naštartovať ich fungovanie do udržateľnej budúcnosti? Bez poznania fungovania regiónov v minulosti sa ťažko pohneme do budúcnosti.

Čítanie knihy vo mne zanechalo silný zážitok, doslova intelektuálnu radosť. Daná skutočnosť je zrejme nemalou mierou ovplyvnená tým, že archeológia stredoveku je mi blízka a tiež i prístup k archeologického bádaniu profesora. Archeológia je v jeho očiach odbor, ktorý má riešiť závažné dejinné témy, pričom riešenie týchto tém sa začína pri získavaní primárnych informácií, teda terénnym výskumom. Objav je len začiatok. Priaznivo hodnotím aj vynikajúco formulované otázky a následné podrobné a fundované odpovede. Na obidvoch stranách je zrejmá pokora pred nikdy nekončiacim poznávaním a hĺbka poznania zároveň.

Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě

Martin Nodl

Zdroj: http://souvislosti.cz/OLD/index.php

Publikovat rozhovory nepatří k výbavě českých historiků. Prezentace názorů, jež se stala především ve Francii a po jejím vzoru hlavně v Polsku obvyklým způsobem představování obecných společensko-historických témat širší veřejnosti, u nás nezakořenila. A pokud se k ní už sáhlo, tak končila spíše rozpaky. Smutnými příklady jsou v tomto ohledu Noc v Mariboru, rozhovor s usvědčeným plagiátorem Martinem Kovářem, či Pod tíhou historie s faktopiscem Jiřím Padevětem.

K rozhovoru musí mít historik odvahu. Pokud si píše otázky sám, nehrozí mu nebezpečí, že by mohl sdělit mnohem víc, než zamýšlí. A pokud nemá proti sobě rovného, jenž ví, na co se ...

Publikovat rozhovory nepatří k výbavě českých historiků. Prezentace názorů, jež se stala především ve Francii a po jejím vzoru hlavně v Polsku obvyklým způsobem představování obecných společensko-historických témat širší veřejnosti, u nás nezakořenila. A pokud se k ní už sáhlo, tak končila spíše rozpaky. Smutnými příklady jsou v tomto ohledu Noc v Mariboru, rozhovor s usvědčeným plagiátorem Martinem Kovářem, či Pod tíhou historie s faktopiscem Jiřím Padevětem.

K rozhovoru musí mít historik odvahu. Pokud si píše otázky sám, nehrozí mu nebezpečí, že by mohl sdělit mnohem víc, než zamýšlí. A pokud nemá proti sobě rovného, jenž ví, na co se ptá, a především ví, či alespoň tuší, proč se ptá a že prostřednictvím dialogu otázek a odpovědí mohou být formulovány názory, mnohdy zasuté hluboko v mysli, pak nemá sebemenší cenu odpovídat, ba dokonce takovéto odpovědi publikovat. Vskutku rovnocenných rozhovorů existuje dnes jen velmi málo. Sám se v tomto ohledu vracívám k dialogu, který spolu vedli Georges Duby s Bronisławem Geremkem, jenž v mnohém osvětluje cesty sociálních dějin na Východě a na Západě ve druhé polovině 20. století. Kniha Čí je krajina? Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě (Praha, NLN 2019) takovýmto dvojhlasem není, i když Ivo Štefan je rozhodně povolaným a znalým tazatelem, který nenechává (až na výjimky) svého ironického mistra utéct z otázky.

Přestože nejsem archeolog (a možná právě proto), inspirují mne na tomto rozhovoru především prolínání se archeologického bádání s životem české společnosti posledních několika desetiletí, s důrazem na limity, jež politický a kulturní vývoj před archeologii kladly a s nimiž se tak nesnadno potýkala. Jan Klápště vyniká schopností vystoupit z úzké akademické slupky, která mnohé z nás obklopuje, a pronikat do zadních laloků společnosti, v nichž se vedle hlušiny skrývají odrazy minulosti a přítomnosti, jež nestačí jen popsat, ale jež je třeba především mnohostranně interpretovat. Tuto schopnost získal nejen díky svému rodinnému zázemím a zděděnému naturelu, ale stejně tak i díky dlouholeté zkušenosti se ztracenou, přece však pamětiplnou krajinou Mostecka.

V archeologickém životě Jana Klápště hrálo důležitou roli štěstí. Na fakultu přišel ještě před jejím normalizačním zdevastováním a zažil na ní nejen jistou badatelskou svobodu, ale i medievistiku v podání Františka Grause, který mu učaroval, a ač se s ním po jeho emigraci setkal jen párkrát, přesto v něm dodnes rezonuje. Normalizaci je v knize rozhovorů věnováno bohužel jen málo místa, ale autora v tomto ohledu chápu: prostě se mu nechce o době a lidech, kteří se "patřičně pokřivili", mluvit. A to i přesto, že Klápště mnohem více než ostatní přiznává, že právě normalizace dodnes formuje jak podobu bádání, tak i způsob myšlení v českých společenských vědách. Klápštěho štěstím ale samozřejmě bylo i to, že archeologie středověku je relativně mladou disciplínou a že on sám stál u jejích, byť ne dětských, tak alespoň dospívajících krůčků. A tam, kde se dá tvořit, najde nespoutaný duch nejlepšího uplatnění, neboť není limitován zátěží, kterou vláčí po svých předchůdcích.

Velmi trefná je Klápštěho glosa, že když na počátku devadesátých let vyjel do Francie, začal tam číst literaturu, kterou měl znát už dávno. Jen mi tím potvrdil moji naivitu, když jsem si po návratu ze švýcarského stipendia na počátku devadesátých let myslel, že čeští historici onu základní západní literaturu znají, ale že ji během normalizace pouze necitovali. Opak byl pravdou. A dnes už nejsem naivní a vím, že ji dodnes povětšinou neznají, a především stále necítí potřebu se s ní vyrovnávat. Klápště zkrátka a dobře patří k tomu málu humanitních vědců, kteří v devadesátých letech začali do sebe vstřebávat vše, co měli znát dávno, a kteří posléze dali tomuto vstřebávání otisk ve svých výzkumech, v jeho případě vztažených k transformaci středoevropské společnosti 13. století. Transformace (autorův koncept postupnosti a dlouhodobosti mi konvenuje) samozřejmě představuje vedle reflexe podob archeologického bádání posledního půlstoletí hlavní téma knihy rozhovorů. Pozornost si přitom zaslouží jen na okraj řečená, drobná noticka, že "archeologie jako poznávací obor nedělá objevy, ale řeší závažná témata". Škoda že si tuto větu nebere k srdci česká egyptologie, která co měsíc zásobuje česká média "objevy" hrobky té a té princezny či toho a toho úředníka, které prý zásadně mění naše poznání minulosti. Ve skutečnosti nemění vůbec nic, protože po objevu nenásleduje řešení závažných témat, nýbrž jen duchaprázdné básnění o krachu civilizací. Jan Klápště je v tomto ohledu velmi opatrný, i když někdy na můj vkus až moc, neboť primárně klade důraz na odlišnost kulturních systémů středověku a dneška. Ano, z hlediska odlišnosti kulturních systémů má jistě pravdu, avšak sám dobře ví, že naše tázání se po podobách minulosti primárně vychází z našeho vnímání přítomnosti, stejně jako si je vědom toho, že mnohem lépe dovedeme odpovědět na otázku, v jakých kulturních světech žili středověcí lidé, než na to, v jakých kulturních světech žijeme my dnes. Onen redukcionismus vztažený ke středověku má přece jen něco do sebe, i když v tom by se mnou Jan Klápště spíše nesouhlasil. Ostatně, pokud ostře tvrdí, že "dějiny nesmějí být živou součástí dneška", je to čistá a dobře míněná idea, ale nikdy tomu tak nebylo a rozhodně tomu tak nikdy nebude: dějiny vždy budou součástí dneška a historismus, který prostupoval politiku přinejmenším od středověku, nadále bude hrát prim, ač víme, že důsledky toho mnohdy bývají katastrofální. Naštěstí však třicet let po listopadu 89 žijeme v akademickém luxusu, kdy spolu můžeme v mnohém nesouhlasit a kdy se můžeme všemožně přít. Škoda jen, že se to dnes obecně děje tak žalostně málo.

 


Dále doporučujeme