Býčí jeskyně, spadající do oblasti Moravského krasu, už půldruhého století vzbuzuje nejdivočejší představy – nalezly se tam kosterní pozůstatky několika desítek lidí, kteří z tohoto světa nejspíš neodešli přirozenou smrtí. Byli zavražděni, obětováni či se přihodilo ještě něco dalšího? Dosavadní publikace se převážně věnovaly archeologickým průzkumům, protože osídlení nejrůznějšími kulturami se tam vyskytovala v průběhu tisíciletí. Pokaždé tam po sobě něco zanechaly. Nejnověji tento pradávný odkaz zkoumá Martin Golec v knize FENOMÉN BÝČÍ SKÁLA, opatřené podtitulem Krajina, jeskyně a člověk.

Autor své pojednání rozšiřuje do dalších odborných disciplin a jeskyni Býčí skála pojednává v kontextu nálezů v blízkém i vzdálenějším okolí. Ukazuje, že lidé tam usazení se nevyznačovali nějakou výlučností či ojedinělostí, zpravidla měli leccos společného s dalšími osídlenými místy. A především: povšimneme si snahy přiblížit mentální svět, náboženské představy včetně záhrobních (a snad i smýšlení a rituály) tehdy žijících lidí, byť v poloze domýšlení, které pracuje s analogiemi a poznatky odjinud, najmě od současných „přírodních“ národů. Byla Býčí skála pravěkou svatyní?

Ať lidé chtějí či nechtějí, vždy po sobě něco zanechají

Na knize je sympatická její všestrannost, poměrně a čtivě psané krátké kapitoly seřazené do sedmi tematických oddílů probírají širokou škálu nabízejících se otázek – přibližují prostor jeskyně, zabývají se obecně krajinou, dotýkají se cest a cestování (a to zahrnuje i početné vstupy do Býčí jeskyně). Nechybí ani zamyšlení, jací lidé a proč hledali v průběhu věků útočiště právě v jeskyni. Zajímavý je průlet epochami od pravěku až do současnosti – každá doba se na zkoumané lokalitě nějak podepsala, často v závislosti na změnách podnebí. Od raného novověku sloužila jako atraktivní návštěvní místo, za druhé světové války se tam dokonce začala budovat podzemí továrna.

Nejvýznamnější – aspoň co do nálezů – je osídlení z doby halštatské (tedy orientačně roky 800 až 450 před naším letopočtem). A pojednání se opět vine všemi možnými směry: další přizvaní odborníci se zaměřují na hypotetickou podobu okolních vesnic či hradišť, probírají se kulturně spřízněné pohřby po okolí, pokud byly nalezeny, a vyvozují se souvislosti se situací v Býčí skále. Po takzvané Jantarové stezce, vedoucí až k Baltu také přes dnešní Moravu, se totiž provozoval čilý obchod s vyspělejším středomořím.

V knize dokonce nalezneme pasáže věnované tak zvané dunajské civilizaci, u nás doposud víceméně neznámé či spíše přehlížené, protože ji lze rekonstruovat jen z náznaků a dobré vůle badatelů. Tato ryze evropská civilizace měla vzkvétat někdy před sedmi tisící lety (než ji vyvrátili indoevropští migranti). Prostor dnešní jižní Moravy by tím pádem spadal kamsi k jejím severním okrajům, nalezené znaky by snad mohly i nasvědčovat existenci jakéhosi prapísma nebo jeho zárodků, které se již nestihly rozvinout. Název jedné kapitoly je ostatně výmluvný: Býčí skála jako lingvistická krajina.

Záhady dodnes vzrušující

V závěru se dovíme, že stejně jako jiná tajemná místa také Býčí skála podněcovala lidová vyprávění prodchnutá magií a nadpřirozenem, i její samotný název vznikl dávno předtím, než byla nalezena pověstná soška býčka. Že by pojmenování souviselo s nějakými rohatými božstvy z předkřesťanské éry? Je asi nesporné, že prvotní archeologické průzkumy z druhé půle 19. století ledasco dnes ceněného poničily.

Kniha je vybavena mnohými náčrty, plánky i reprodukcemi fotografií, obrazů, mimo jiné si můžeme prohlédnout trojrozměrnou rekonstrukci tváře dávné „princezny“, ať již se řadila k vladařské elitě nebo to byla kněžka, šamanka či věštkyně. Podle nalezených předmětů nalezených spolu s ní to dozajista byla osoba důležitá a významná. Ostatně jejím možným osudům jsou věnovány dvě desítky stránek.

Martin Golec a jeho spolupracovníci tak dokončili vzrušivou, v mnohém objevnou a netradičně vedenou obchůzku po zvoleném tématu, která občas – aspoň naprostému laikovi - připomíná detektivní pátrání. Je stejně napínavá a čtivá.

Archeolog Martin Golec po třináct let navštěvoval a zkoumal jeskyni, která v 19. století vydala nálezy, o nichž mnozí badatelé dodnes spřádají fantastické teorie.

Desítky koster, svědčící často o neobvyklém zacházení, pozůstatky koní i vozů, nádoby s obětinami, nádherné šperky a stovky dalších předmětů ze starší doby železné čili halštatské našli v roce 1872 v jeskyni Býčí skála v Moravském krasu kopáči jednoho z otců moravské archeologie Heinricha Wankela. Ten svůj nález interpretoval jako pohřeb halštatského velmože; událost později zachytil v působivé ilustraci malíř Zdeněk Burian. Co na tom, že Wankelův výklad byl později odmítnut, v obecné rovině totiž rezonuje dodnes a musí se s ním vypořádat každý badatel, který se Býčí skálou zabývá. A že jich bylo… Tím zatím posledním je archeolog Martin Golec, jehož knihu „Fenomén Býčí skála: Krajina, jeskyně a člověk“ vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

„Kamenný dům“ na křižovatce
Martin Golec se od řady svých předchůdců, jistým způsobem někdy až kabinetních vědců, zásadně odlišuje svým přístupem ke zkoumané lokalitě: osobně ji totiž navštívil, a ne jednou. Během třinácti let soustředěného zájmu měl více než pětsetkrát příležitost nechat na sebe působit atmosféru podzemních prostor i blízkého okolí jeskyně, což mu umožnilo nový a neobvykle široký pohled na lokalitu a její historii. Ve své knize se snaží fenomén Býčí skály uchopit v souvislosti celé krajiny a celé její minulosti, která není jen halštatská.

Lidé jeskyni navštěvovali už v paleolitu. Byla pro ně nejspíš jakýmsi „kamenným domem“ na křižovatce dálkových cest, ale také na křižovatce tohoto světa a podsvětí. Snad se dokonce na čas sama stala „oním světem“, jak ve své experimentální religionistické vsuvce soudí etnolog a antropolog Peter Laučík, který také brání Heinricha Wankela před kritikou jeho nedokonalých metod; jak říká – právě díky nim se spektakulární nálezy z Býčí skály staly nevyčerpatelným zdrojem imaginace pro laiky i profesionály. Podle Martina Golce dokonce našli vědci v Býčí skále doslova „hromadný nález záhad a tajemství“.

Paprsky zapadajícího slunce
Patří k nim i světelný úkaz, který při svých návštěvách objevil a o kterém museli vědět i pravěcí návštěvníci jeskyně – tzv. Velkým oknem do ní v období mezi jarní a podzimní rovnodenností proniká sluneční svit. Nikdy jindy. Že zapadající slunce člověka doby halštatské velmi zajímalo, víme i díky orientaci zvláštních kruhových staveb na jejich sídlištích a také jejich hrobů. Býčí skála byla v té době podle Martina Golce nejspíš centrální pohřebně-obětní poutní svatyní lidu halštatské horákovské kultury. Fungovala od 6. do poloviny 5. století před Kristem. V jistém smyslu funguje dodnes a kniha Martina Golce, na níž spolupracovalo i několik jeho dalších kolegů, o tom přináší zásadní svědectví.

Na jeho základě dokonce můžeme odvážně i když s nadsázkou říci, že dávní lidé na nás přes propast staletí dodnes shlížejí – nejen „zrcadlem“ jeskynních stěn; dokonce i očima halštatské princezny, dámy s nádhernými šperky, jejíž lebku si kdysi Heinrich Wankel neznámo proč ponechal, a které nedávno odborníci pomocí 3D rekonstrukce vdechli nový život.