Hradec Králové

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Kolektiv autorů

Území města ležícího na soutoku Labe a Orlice bylo osídleno už v prehistorických dobách.

Na konci 10. století se Hradec stal knížecím sídlem, roku 1225 svobodným královským městem, pak věnným městem českých královen. Za husitské revoluce se postavil na stranu Jana Žižky, k dalšímu rozvoji došlo v době poděbradské. Do 16. století spadá renesanční rozkvět města, zato z pohrom třicetileté války se Hradec vzpamatovával dlouho. Založení biskupství v roce 1664 a nová výstavba daly městu barokní vzhled. Vznik pevnosti na konci 18. století nadlouho ovlivnil vzhled města i život jeho obyvatel. V druhé čtvrtině 19. století se Hradec stává střediskem české vlastenecké agitace. Porážka revoluce 1848–1849 slibný rozvoj na nějaký čas zbrzdila, ale atmosféra občanské společnosti, zřetelná od šedesátých let 19. století, Hradec oživila. Roku 1893 došlo ke zrušení pevnosti. Dvě léta poté byl zvolen starostou František Ulrich. Především jeho zásluhou se z Hradce stala elegantní metropole, centrum vzdělanosti, kultury a moderní architektury. Rozvoj přerušila druhá světová válka. Socialistická výstavba vzhledu města naštěstí příliš neuškodila, jeho politickému a kulturnímu životu však ano. Listopad 1989 umožnil návrat k hodnotám demokratické společnosti, mezi které patří úcta k historickým tradicím i otevřenost novým architektonickým směrům.

Počet stran: 860

Vazba: vázaná s přebalem

Ilustrace: barevné fotografie

Formát: 170 x 235

ISBN: 978-80-7422-504-8

Datum vydání: 3. dubna 2017

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 19 ks

899,– (−30%)  629,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Pražský sborník historický XLVI

Tomáš Kavka

Objemná, textově hutná publikace představuje v moderních dějinách první ucelené vyprávění příběhu historie města na soutoku řek Labe a Orlice. Splácí tím dluh, který česká historiografie má vůči tomuto východočeskému centru. Dosud nebyla vydána žádná významnější práce, jež by zejména pro 20. století představila všechna období dějin města i celého regionu. Je tak zcela logický obsah více než sedmi stovek stran hlavního textu i bohatého poznámkového aparátu, který tento text doprovází. Ten může být návodný pro další výzkumy, studie, ale i pro rozvíjení témat popularizačních textů. Zejména ty doposavad zacelovaly mezery v regionálních dějinách. Ne že by východočeský kraj zůstal ...

Objemná, textově hutná publikace představuje v moderních dějinách první ucelené vyprávění příběhu historie města na soutoku řek Labe a Orlice. Splácí tím dluh, který česká historiografie má vůči tomuto východočeskému centru. Dosud nebyla vydána žádná významnější práce, jež by zejména pro 20. století představila všechna období dějin města i celého regionu. Je tak zcela logický obsah více než sedmi stovek stran hlavního textu i bohatého poznámkového aparátu, který tento text doprovází. Ten může být návodný pro další výzkumy, studie, ale i pro rozvíjení témat popularizačních textů. Zejména ty doposavad zacelovaly mezery v regionálních dějinách. Ne že by východočeský kraj zůstal historií nepovšimnut. Nicméně byl zaznamenáván spíše ve spojení s „velkými dějinami“ jako husitské centrum tzv. orebitů, zázemí bitvy u Sadové nebo středisko významného českého průmyslu či architektury první poloviny 20. století.

Dějiny města vycházejí jako jedenadvacátý díl edice Dějiny českých, moravských a slezských měst Nakladatelství Lidové noviny a vedle svazku jihlavských dějin patří k nejobsáhlejším dílům této řady. K vypracování díla se spojila řada místních, ve svých oborech renomovaných autorů, kteří reprezentují tři hlavní regionální paměťové instituce: Východočeské muzeum, Státní okresní archiv a Univerzitu Hradec Králové. Dílo je rozděleno do patnácti kapitol, přičemž čtrnáct z nich je chronologicky členěných a patnáctá je věnována místní pýše, kterou je architektura a která zejména stojí za oním přízviskem salon republiky, jak jej navrstvila zejména poslední dvě staletí lokálních dějin.

Chronologicky počíná příběh historie města prehistorickým obdobím, o jehož zpracování se postarali hlavně archeologové z královéhradeckého muzea. Linie běžící přes středověké a novověké kapitoly se zastaví až v roce 1989. Části věnované novějším dějinám pocházejí z pera archivářů, univerzitních historiků a kunsthistoriků. Události sametové revoluce ve městě zakončují dosavadní běh dějin východočeského regionálního centra.

Líčení prehistorického a raně středověkého období města se nejvíce opírá právě o archeologii; je patrné, že v obci s tradičním (a na toto období specializovaným) muzeem lze z nálezů sestavit poměrně široký příběh především geografického a demografického růstu lokality. První písemná zmínka o Hradci se váže až k roku 1073, do té doby chybí jakékoli jméno a interpretace probíhá na úrovni hmotné kultury. První osídlení je popsáno dle poznatků vyplývajících z nálezů keramiky, zbraní či mincí. O městě se v této chvíli hovoří jako o hradišti, které se během panování Přemysla Otakara I. změnilo v město. To dokládá také listina z roku 1225, o níž autoři hovoří jako o nejstarším privilegiu venkovských měst v Čechách vůbec. Od té doby kniha již nabízí i konkrétní jména spojená s místní historií a postupně je charakterizována i vznikající městská infrastruktura.

Dozvídáme se o nových úlohách v rámci menšího církevního centra i pro vzdálenější Kladsko, o centrálním významu růstu privilegované obce, která si zachovala městská práva fakticky až do 18. století. Autoři formulují hypotézu, že Hradec Králové na rozdíl od ostatních měst vyrostl ve 13. století díky přemyslovské východní politice, když zde čeští panovníci často pobývali se svým dvorem. Po vymření Přemyslovců se město dostalo do čela skupiny tzv. věnných měst a pomáhalo zajistit stabilitu vlády jako útočiště a hospodářské zázemí pro královny vdovy. To mu až do josefínských reforem zaručovalo jasné postavení a práva. A to navzdory faktu, že královny zde pobývaly spíše jen krátkodoběji.

Historie městského vývoje opisuje důležité okamžiky vývoje českých zemí – vzestup moci církve v době vlády Lucemburků, husitské hnutí a proměnu vlastnictví majetku, městskou nezávislost jagellonského věku a postupné oklešťování městských práv po neúspěšných protihabsburských rebeliích v letech 1547–1548, resp. 1618–1620. Podobně jako v jiných částech státu i v Hradci Králové došlo k velké hospodářské i demografické depresi během třicetileté války. Vývoj celé země dokreslují rovněž barokní dějiny Hradce, kdy se ve východočeském centru usídlili jezuité a bylo zde založeno biskupství, jež město profilovalo jako vzdělanecké centrum. Nově zřízený seminář se v době tereziánských a josefinských reforem přibližoval světské škole.

Hlavní pozornost je v knize nicméně věnována dějinám posledních dvou dnes již uzavřených staletí. V nich Hradec poměrně radikálně změnil svůj kolorit, který jej zdobí doposud. První zásadní cézurou byla přeměna města ve vojenskou pevnost v době tereziánských a josefínských reforem. V této epoše do jeho života značně zasáhly velké dějiny. Kraj se totiž stal nárazníkovým bodem pruského tlaku na rakouskou monarchii a Hradec byl jako přirozený střed oblasti změněn v ústřední opěrný bod. Nejspíše tehdy se zde začal profilovat odpor proti prušáctví a posléze němectví, což v důsledku pomohlo utvářet kraj jako baštu českého národního obrození. Pevnostní funkce však na více než století zastavila výstavbu centra města. Když byl potom vojenský charakter Hradce opouštěn, bylo možno v jeho rozšiřování dobře experimentovat. Tradice měšťanství pak pomohla, že Hradec Králové nedopadl jako jiné městské pevnosti, Terezín a Josefov, které v rámci demilitarizace již delší dobu spíše strádají a nové významy stále hledají.

Cesta osvobození města z hradeb a epocha bouřlivé výstavby od počátku 20. století je v knize prezentována v kontextu dynamiky vývoje občanské společnosti. Zásadní pozitivní prvek vidí autoři v zavedení volené obecní samosprávy a z ní vzešlé racionální městské vlády. Hradec provázely pozitivní kroky samosprávy až do druhé světové války. V počátcích procesu proměny Hradce v moderní město hrály vedle disponibilních financí z volných hradebních pozemků velkou roli výrazné osobnosti v čele s dlouholetým starostou Františkem Ullrichem. Ten se dle autorů mohl opřít o zástupce „svobodných povolání, úředníky a liberální podnikatele, uvědomující si nutnost vzdělaného a progresivního muže v čele radnice“ (s. 407). Ti zaručili odvážnou moderní výstavbu. Autoři Ullricha chválí jako vzdělance svobodného povolání. Jako takový je ztotožněn se sofistikovanou politikou místní samosprávy. Posléze pro období od třicátých let autoři podobně oceňují starostu Josefa V. B. Pilnáčka. Racionalita městské správy byla spojena se šťastným výběrem architektů, inženýrů i hospodářů, vlastně kontinuálně probíhající po celou první polovinu 20. století. V tomto smyslu je zajímavé připomenout, že ve vedení města se střídali představitelé mladočeské, resp. národně demokratické strany, kteří dlouhodobě blokovali spojení s předměstskými obcemi z důvodu obav ze ztráty svého vedoucího postavení.

Logicky méně pozitivně vyznívají pasáže o protektorátu a následném období po roce 1948. Lze ocenit, že autoři při popisu nacistické nadvlády věnovali pozornost i místním českým kolaborantům a nejen že se nebáli vylíčení projevů antisemitismu, ale dotkli se i anticikanismu. To je v knihách zejména o české lokální historii stále ještě neobvyklé.

Nástup budování socialismu je v knize sledován v rámci naděje prvních poválečných let, kterou symbolicky uzavřela brutální (a nikdy nedošetřená) vražda prvorepublikového starosty Pilnáčka v roce 1949. Poté již následuje spíše faktograficky pojatý text o soudobých dějinách čtyřiceti let, které opět odrážejí dění státní. Nechybí tak kapitoly o perzekucích padesátých let, o volbách v období socialismu, o podobě srpnové okupace města a o normalizaci. V této kapitole si autoři navíc poprvé povšimli významu rozhlasu a tisku pro město, stejně jako si jich pro zmiňovaný rok všímají obecné dějiny. Kapitola nicméně oplývá poněkud únavnými výčty městských a jiných podniků, jakož i popisy sociálních služeb i jejich růstu ve městě. Výklad se tak dostává až k revolučním dnům roku 1989, na jehož vylíčení stačila jediná dvoustrana.

Poslední kapitola, zabývající se urbanismem a architekturou, je logickým zdůrazněním jednoho z nejvýraznějších městských znaků. Její text na předchozí kapitoly prakticky nenavazuje – zde začíná příběh nový. V něm je rozvinuto v předešlých kapitolách spíše faktograficky popisované architektonické budování města. Vedle popisu staveb se více dozvíme také o jejich prosazování a o významných tvůrcích, přičemž se i zde výklad zastavuje na hranici konce osmdesátých let 20. století. Současný vývoj po roce 1989 shrnuje dvoustránkový epilog, v němž je zajímavé povšimnout si částečné kritiky špatného rozvržení výstavby a přes pozitivní pasáže i přiznání, že ne vše se v posledním čtvrtstoletí podařilo. Výklad se tak dostává do konfrontace s optimisticky laděnou předmluvou z pera dlouholetého primátora Zdenka Finka.

Pro knihu je charakteristické, že popis vývoje města je v ní zasazený do výkladu širšího vývoje celého státu a je naznačeno, v čem byl život Hradce tímto vývojem podmíněn. Myslím však, že autoři mohli volit odvážnější a na politických dějinách nezávislejší výklad. Text je sice faktograficky nabitý, někdy však postrádá pružnost a originalitu. Kapitoly o obchodu, školství, volném času a dalších životních sférách v knize nechybí, jeví se ovšem spíše jako doplněk z povinnosti, jako jakási nutná nadstavba nad hlavním výkladem. V knize mohlo být více pozornosti věnováno dlouhodobě se projevující vzájemné rivalitě mezi Hradcem a Pardubicemi (v celé knize je zmíněna pouze jednou), problémům hradeckých menšin a vlastně i důsledkům dlouhého spolužití obyvatelstva s armádou, zřejmým poté, co město ztratilo svůj pevnostní charakter. Armáda město opustila až po roce 1990. Do té doby vždy dotvářela kolorit i charakter ulic, jak ukazuje i nedávno znovuinstalovaná socha legionáře Jana Gayera před městskými kasárnami. V kapitole o architektuře mohlo být věnováno více prostoru také pomníkové kultuře, resp. osobnostem, pomníky připomínaným.

Je zřejmé, že v knize byl důraz kladen na fakta – v mnoha případech ovšem „holá“ a někdy příliš mechanicky zasazená do textu. Čtenáři zajímající se o ekonomiku a sociální dějiny by uvítali více přehledných tabulek a grafů. Těch autoři využili jen minimálně. V kapitolách a pasážích o architektuře, ale i o volném čase či o hospodářství zarazí příliš malý rozsah obrazové dokumentace. Fotografický doprovod, dotvářející a osvětlující příběhy budov, festivit, ale i výrazných jednotlivců, by knize dodal na přitažlivosti nejen pro laické zájemce. Toto poslání plní alespoň mapy, díky nimž čtenáři získávají bližší představu o územním rozvoji města.

Nicméně nejde o výtky zásadní, a jak bylo řečeno již v úvodu recenze, kniha pomáhá mnoho témat rozvíjet a poskytuje vodítko ke studiu dalších jevů městských dějin. Může být používána i jako bohatá, speciálně zaměřená encyklopedie, s níž lze i do budoucna pracovat a rozšiřovat ji o poznatky o vývoji města zejména v období po roce 1989. Ani ty nebyly v Hradci rozhodně chudé na události.

 


Dále doporučujeme