Týden co týden jsme se scházeli v jeho bytě v Mělnické ulici na pražském Újezdě a po tři roky více či méně intenzivně pracovali. Několikrát jsme seděli jen tak nad diktafonem, většinou jsem ale jeho vzpomínání zaznamenávala rovnou do počítače.

Po posledním zápise jsem Otakara Motejla několik týdnů přesvědčovala, aby své paměti vůbec vydal. Nakonec kývl, ač nerad. Nejradši by to celé udělal znovu a úplně jinak -- a poté by se odehrávalo zhruba totéž. Vždycky by se bál, že to není dobré. Doktor Motejl se sebou neumí být spokojený a velmi rád si sype popel na hlavu. Vyprávět ale umí znamenitě.