Lízni si a hrej

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Joan Didionová

Jedenatřicetiletá Maria Wyethová se celé dny bezcílně projíždí po kalifornských dálnicích a pokouší se uniknout letitým traumatům, krachujícímu manželství i upadající herecké kariéře. Jazykově suverénní vyprávění přechází v rychlých střizích mezi minulostí a přítomností, bujarými večírky a pouštními motely, chvilkovými záblesky naděje a pohlcující prázdnotou. Časopis Time zařadil knihu Lízni si a hrej mezi 100 nejlepších anglicky psaných románů publikovaných mezi roky 1923 a 2005 a režisér Frank Perry ji v roce 1972 převedl do ceněného celovečerního filmu.

Počet stran: 212

Vazba: brožovaná

Ilustrace: žádné

Formát: 120 × 200

ISBN: 978-80-7422-788-2

Datum vydání: 15. února 2021

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 21 ks

249,– (−25%)  187,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Jako by sen skončil a ona spala dál

Johana Horálková

Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/44237/didion-joan-lizni-si-a-hrej

Útlý román slavné americké esejistky Joan Didionové přináší zprávu o setkání s nicotou, o realitě šedesátých let ve Spojených státech a postavení žen tamtéž. Jedenatřicetiletá Maria má po krk večírků, blazeovaných známých i slavného manžela, ale cesta ven z jejich světa není vůbec snadná.

Kariéru americké představitelky takzvaného nového žurnalismu Joan Didionové (1934) odstartovalo vítězství v esejistické soutěži časopisu Vogue. Didionová ve svém příspěvku psala o sebeúctě: „Ať to odkládáme, jak chceme, do té nechvalně známé nepohodlné postele, kterou si steleme, si nakonec sami lehneme. Zdali v ní usneme, záleží ovšem na tom, jestli máme nějakou sebeúctu.“ Hlavní hrdinkou jednoho ...

Útlý román slavné americké esejistky Joan Didionové přináší zprávu o setkání s nicotou, o realitě šedesátých let ve Spojených státech a postavení žen tamtéž. Jedenatřicetiletá Maria má po krk večírků, blazeovaných známých i slavného manžela, ale cesta ven z jejich světa není vůbec snadná.

Kariéru americké představitelky takzvaného nového žurnalismu Joan Didionové (1934) odstartovalo vítězství v esejistické soutěži časopisu Vogue. Didionová ve svém příspěvku psala o sebeúctě: „Ať to odkládáme, jak chceme, do té nechvalně známé nepohodlné postele, kterou si steleme, si nakonec sami lehneme. Zdali v ní usneme, záleží ovšem na tom, jestli máme nějakou sebeúctu.“ Hlavní hrdinkou jednoho z pěti románů Didionové Lízni si a hrej (Play it as it lays, 1970), který nedávno vyšel česky v překladu Martina Pokorného, zmítají na oné nepohodlné posteli noční můry. Spolu se sbírkou esejí Slouching Towards Bethlehem (1968) a pamětmi The Year of Magical Thinking (č. Víc než další den, 2005) tvoří román Lízni si a hrej – který časopis Time zařadil mezi stovku nejlepších knih v angličtině za léta 1923–2005 – trojici autorčiných nejoceňovanějších děl.

Když se bývalá modelka Maria vdá za filmového režiséra Cartera, stane se součástí hollywoodské smetánky a přijme její způsob života, přestože ji nijak netěší – přetrvává v ní „jakási osudná absence vnitřního přesvědčení“. Když zjistí, že čeká nemanželské dítě, manžel ji pod hrozbou odebrání jejich čtyřleté dcery přiměje jít na potrat. Dceři je v knize věnováno velmi málo prostoru, ale víme, že její situace je jedním z faktorů, které Mariu v podstatě bez ustání deptají a vysávají z ní životní sílu. Dívka zřejmě trpí nějakou formou postižení a z Carterova rozhodnutí dlouhodobě pobývá v nemocnici, ale žádné podrobnosti se nedozvíme. V závěru se Maria sama dostane na neuropsychiatrickou kliniku, kde zaznamenává svůj příběh. Zařadí se tak po bok dalších „bláznivých“ literárních hrdinek, které spíše než duševní nemoc sužuje křivda či trauma pramenící z nerovného postavení ženy ve společnosti. Na rozdíl od řady z nich však přece jen bere život do svých rukou. Víme, že si psychicky opravdu sáhne na dno, ale zároveň je odhodlána dostat Kate z nemocnice a vést s ní normální život.

Lízni si a hrej tvoří kratičké kapitoly, ve kterých vypravěčka často odbíhá do minulosti. Forma je ve zvláštním kontrapunktu k obsahu, střípky z večírků, mládí a osamělých chvil za volantem nebo doma se čtou až příliš lehce. Více či méně náznakově se totiž pod nimi vine spodní proud hrdinčiných traumat a depresí: z matčiny smrti, dceřiny hospitalizace, potratu nebo minulých a ne vždy uzavřených vztahů s muži. Ještě hlouběji pak nalézáme kritiku dobových poměrů a svědectví o tom, že kolaps společenských norem může namísto svobody přinést prázdnotu. Co se tváříš tak zkroušeně, diví se Mariina kamarádka, no tak se rozvádíš, to já už dvakrát. Kamarádka je ovšem znovu vdaná, za majetného skrytého homosexuála. Ukazuje se, že ani „osvobozený“ svět neměří všem stejně a že s rozvolněním manželského svazku se nevytratily genderové nerovnosti. Maria si všímá, jak ženy z jejího společenského okruhu stárnou rychleji než muži, tetkovatí, rozplývají se v konzumní banalitě všedního dne. Když jde ona sama čerstvě rozvedená do supermarketu, nakupuje jako pro rodinu, což je tím smutnější, že sama má často problém cokoli pozřít.

Prázdnota se stává Mariiným bytostným živlem, nebo jím možná byla odjakživa. Vyrostla v městečku, které už neexistuje, protože jeho území bylo vyčleněno jako plocha pro raketovou střelnici. Nemá tak nikde kořeny, ani její rodiče už nežijí a se starým rodinným přítelem se jí nedaří spojit. Jak bylo řečeno, prázdná schránka se stane i z jejího manželství: „Něco by řekl a ona by něco řekla a dřív, než by si všimli, sehrávali by dialog tak důvěrně známý, že vysává představivost, ochromuje vůli, dovoluje jim vynechávat slova i celé věty a přesto dospět k mrazivému závěru.“ Přes bezútěšnost své existence se Maria nakonec vybičuje k aktivitě, pokud tak lze nazvat skutečnost, že se nechá zavřít na psychiatrii. Když vezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou, prázdnota začne nabývat nějakých obrysů. V eseji The Women’s Movement Didionová nutnost tohoto kroku specificky vztahuje k ženské otázce. Kritizuje feministky, které ženu prezentují výhradně jako oběť systému. „Obtěžuje ji dokonce i gynekolog, který ji nechá marně žebrat o antikoncepci. A tu naléhavě potřebuje, protože je znásilňována na každé schůzce, znásilňuje ji manžel a nakonec je znásilněna i na operačním stole, kde jí provedou potrat.“

Didionová píše přesně mířenými slovy, její styl je strohý a elegantní, ale v textu zároveň nechybí expresivní popisy vyprahlé jižanské krajiny nebo dálničních tahů, kam se Maria za volantem denně utíká, a drásavé pasáže, ve kterých vyhřezávají na povrch její traumata: „Celý den se Marii honila hlavou embrya v East River, průsvitná jako medúzy, proplouvající podél hald odpadků se slupkami pomerančů.“

Lízni si a hrej je působivá kronika osobního, partnerského i společenského marasmu. A není třeba se obávat, že by se v závěrečném emancipačním momentu překlopila do laciného optimismu: „Vím, co znamená ,nicʻ, a hraju dál,“ nechává se slyšet Maria.

Expertka na nicotu prchá před večírky a traumaty. Vyšla slavná novela Joan Didionové

Hana Ulmanová

Zdroj: https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/expertka-na-nicotu-prcha-joan-didion-lizni-si-a-hrej-recenze/r~d73f9bd48a4c11eb8e470cc47ab5f122/

Se smrtí manžela a vážnou nemocí dcery se vyrovnávala americká spisovatelka Joan Didionová v pamětech, které vyšly pod názvem Víc než další den a za oceánem získaly Národní knižní cenu i nominaci na Pulitzera.

Když se roku 2006 objevily v překladu Jarmily Emmerové, byla to pro zdejší čtenáře první a dosud poslední možnost seznámit se s autorkou. Přes terapeutickou hodnotu autobiografie však skutečný význam letos šestaosmdesátileté Didionové spočívá jinde.

Je hlavně slavnou esejistkou konce 60. let minulého století, kdy navazovala na nejlepší tradice takzvaného nového žurnalismu: v první osobě, metodou koláže vlastních dojmů a postřehů, rozebírala odvrácenou stránku éry květinových ...

Se smrtí manžela a vážnou nemocí dcery se vyrovnávala americká spisovatelka Joan Didionová v pamětech, které vyšly pod názvem Víc než další den a za oceánem získaly Národní knižní cenu i nominaci na Pulitzera.

Když se roku 2006 objevily v překladu Jarmily Emmerové, byla to pro zdejší čtenáře první a dosud poslední možnost seznámit se s autorkou. Přes terapeutickou hodnotu autobiografie však skutečný význam letos šestaosmdesátileté Didionové spočívá jinde.

Je hlavně slavnou esejistkou konce 60. let minulého století, kdy navazovala na nejlepší tradice takzvaného nového žurnalismu: v první osobě, metodou koláže vlastních dojmů a postřehů, rozebírala odvrácenou stránku éry květinových dětí a hippies. Poukazovala na rozpadající se morálku a kulturní zmatek jedinců i celé generace upnuté k nekonečným mejdanům, co do estetických kvalit nevalnému umění, pochybným meditacím, věčným útěkům a kultu mládí, drog či alkoholu.

Didionová jasně viděla, pronikavě pozorovala a ostře komentovala - ačkoli soudy nechávala, jak ukazuje její bezpochyby nejlepší svazek non-fiction Slouching Towards Bethlehem (Co plouží se k Betlému), výhradně na čtenáři. Kromě toho je ovšem autorkou pěti beletristických titulů včetně nejznámější novely z roku 1970 nazvané Lízni si a hrej, podle časopisu Time jedné ze stovky nejlepších anglicky psaných próz z let 1923 až 2005.

Právě tuto knihu nyní pražské Nakladatelství Lidové noviny vydalo v českém překladu, moudře svěřeném zkušenému a renomovanému Martinu Pokornému. Málokdo by tak náročný, kompaktní a přitom nádherně jemný text zvládl - neboť je to vskutku, jak se vyjádřil jistý kritik, "vize temná a přesná jako v Eliotově Pustině".

Hrdinkou a zčásti též vypravěčkou novely je jednatřicetiletá Maria, expertka na nicotu, jejíž život předznamenalo už to, že se narodila "nikde". Je "odnikud", to znamená z nevadského městečka Silver Wells, kde chtěl zázračně zbohatnout její otec. Postupem času se proměnilo ve vylidněnou osadu duchů, jejíž území nakonec zabrala raketová střelnice.

Krásná Maria přesídlila do New Yorku, kde se uchytila jako modelka, ani tam ale pro ni nic nemělo smysl. Seznámila se s režisérem Carterem, který s ní natočil dokument nazvaný Maria a její typický newyorský den, načež v jeho druhém snímku hrála oběť znásilnění - přitom si filmaře vzala a dostala se s ním do Hollywoodu.

Ten je pro ni spíše místem za hranicemi dobra a zla, stejně jako kasina v Las Vegas, poušť Mojave, která v textu i obrazně funguje jako krajina vyprahlé duše, a anonymními motely či bary lemované dálnice.

Maria po nich zuřivě a zoufale rychle jezdí sem a tam, neboť zjevně chce utéct. Utéct ze života večírků, sexu, pití a marihuany, ze společnosti ostatních žen polehávajících u bazénů a většinou závislých na prášcích. A utéct chce také před vlastními traumatickými zážitky, což se jí nedaří: ať už je to vzpomínka na matku, která se zabila v autě (přičemž vyloučená není ani sebevražda), mučivá přítomnost čtyřleté a mentálně i fyzicky zaostalé dcerky Kate v jakési nespecifikované instituci či nedávný a detailně popsaný nelegální potrat, který si Maria nechala udělat patrně v hrůze z věcí příštích.

Maria je zjevně žena v krizi, ve které se nachází také její okolí: všude, kam se podívá, vidí jen promiskuitu, pohlavní zneužívání, domácí násilí a machistické muže, kteří jí už dávno neimponují. Protagonistky se zmocňuje nejprve čirá existenciální úzkost, posléze až nefalšovaný nihilistický děs z prázdnoty a chaosu. Navzdory veškerému pozlátku končí v depresích a marně si klade mimo jiné tuto řečnickou otázku: "Možná jsem opravdu držela všechna esa, jenomže jaká hra se hrála?"

Jako by to nestačilo, k depresím se přidávají panické představy přerůstající v souvislé halucinace. Souvisejí s hrdinčiným pocitem selhání v roli ženy a matky: "'K plynu tady, dámy a pánové,' opakoval teď v jejích snech amplion a ona odškrtávala jména dětí, které kolem ní procházely, malých dětí v zelené vstupní hale, a vybírala od nich do drátěného košíku přívěsky a prstýnky," píše Didionová.

Z amerického snu obecně a konkrétně z kalifornské kontrakultury sklonku 60. let se stává ohromná noční můra. Cesta k sebedestrukci a rezignaci, kterou předjímají už první věty novely ("Odkud se v Jagovi bere zlo? Ptají se někdy lidi. Já ne."), je tak v posledku jediná možná v oné opěvované zemi nekonečných příležitostí.

Není divu, že kritik listu New York Times John Leonard přirovnal autorku k Nathanaelu Westovi, který ve svém románu Den kobylek obnažuje Hollywood, to černé srdce amerického snu, stejně neúprosně a nelítostně jako Didionová. Ani jeden nevidí pražádnou naději.

Joan Didionová v rozhovoru pro literární čtvrtletník Paris Review přiznala, že v pubertě na stroji přepisovala povídky Ernesta Hemingwaye, aby zjistila, jak funguje věta - zejména tehdy, má-li být úderná a přímá. Zrovna tak ji ale ovlivnil mistr americké zjemnělé tradice Henry James a jeho dlouhá, komplikovaná souvětí, která dokonale zachycují veškeré nuance zamýšleného sdělení. K čemuž zase sama Didionová podotýká, že pokud se změní struktura věty či souvětí, je to stejné, jako když pozice fotoaparátu změní význam zachyceného předmětu nebo jevu.

Výsledkem je úsporná, elegantní a vycizelovaná próza, pro niž jsou v případě Lízni si a hrej příznačné enormně krátké kapitoly a rychlé střihy mezi přítomností a minulostí.

Ne vždy jsou ale mezi jednotlivými fragmenty jasné příčiny a následky, což odpovídá autorčině záměru i stavu hrdinky. Ta se v závěru novely nachází v ústavu. A svou situaci spolu s tím, jak umí vyprávět vlastní příběh, vidí takto: "Jestli si Carter a Helene chtějí myslet, že se to stalo, protože jsem se zbláznila, tak co. Na někoho se to hodit musí. Carter a Helene pořád věří na příčiny a následky. A taky si Carter a Helene myslí, že lidi buď jsou, nebo nejsou blázni… Nas*at na to, řekla jsem Helene. Nas*at na to, řekla jsem jim všem jako radikální chirurg vlastního života."

S více než padesátiletým zpožděním se k nám konečně dostal kulturně radikální a radikálně poetický skvost.

 


Dále doporučujeme