Jak poznáváme z pěny dnešních dní, převratné doby, bez rozmyslu zavrhující dosud nedotknutelné „jistoty“, se často vyznačovaly ničivým obrazoborectvím. Také záhy po vzniku samostatné Československé republiky - 3. listopadu 1918 - došlo ke stržení MARIÁNSKÉHO SLOUPU na Staroměstském náměstí v Praze. Byl totiž vnímán coby symbol habsburské, rekatolizační poroby, jakkoli byl vztyčen až po třicetileté válce jako poděkování za záchranu Prahy před švédskými vojsky.

Samotná výtka ohledně politické symboliky byla nejspíš oprávněná: ve výpravné publikaci Staroměstský rynk v Praze - vydané v roce 1908 - je citováno svědectví Josefa Václava Friče, že u sloupu se pořádávala díkůvzdání na paměť rakouského vítězství na Bílé hoře nad zlořečenými kacíři a odbojníky. Už během bouří kolem roku 1848 dokonce padl návrh, aby byl sloup odstraněn a nahrazen obeliskem se jmény popravených účastníků protihabsburského povstání, kteří svůj život skončili opodál.

Stavět či nestavět?
Po celé uplynulé století se vzrušeně diskutovalo o možnosti postavit repliku zničeného objektu. Teprve letos se tento záměr podařilo završit. Mariánský sloup – v bezbožné současnosti dozajista vnímatelný jako vztyčený pyj – se dosud vzpíná bez obklopujících čtyř andělů, kteří s mečem v ruce zašlapávali hrozivá protivenství (války, mor, hlad a kacířství) zosobněná netvory, kterými byli lev, bazilišek, drak a had.

Ukazuje se však, že právě staroměstský sloup, jeden z nejvyšších, neboť podle různých údajů měl měřit mezi dvanácti až sedmnácti metry (to nejspíš včetně sochy Panny Marie, která trůnila na jeho špici), jako by přitahoval rozjitřené vášně, zatímco jiné sloupy v Praze umístěné (např. na Hradčanech) zůstávaly jakoby „němé“, takže ničivá zášť se jim vyhnula. Dokonce již v 19. století - a dnes je to zcela zapomenuto - došlo v Praze k tomu, že mariánské sloupy byly bez náhrady zbořeny, v jednom případě dokonce vinou jakéhosi vozky, který do sloupu svým povozem naboural. Ostatně nezanikaly pouze sloupy, rozebrána byla i Krocínova kašna, jedna z umělecky cenných dominant Staroměstského náměstí, jak dokládá připojený obrázek.

Polemiky kolem jedné zničené památky trochu zastínily skutečnost, že mariánských (i jiným světcům určených) sloupů a pilířů bylo v době baroka - v druhé půli 17. století a zejména během 18. století - postaveno na území dnešní České republiky několik set. Často se tak dělo na znamení vděčnosti, že Prozřetelnost uchránila to které město či obec před morovou ránou, případně před válečnými bědami. Jen v jihočeském kraji napočítáme kolem sedmdesáti takových objektů. O mariánských pamětihodnostech vyšla řada knih, nejnověji zásluhou Nakladatelství Lidové noviny sborník odborných statí Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.

Co v knize nalezneme?
Samotná kniha přesahuje názvové vymezení, zařazená desítka statí totiž načrtává širší obraz zvolené problematiky. Pisatelé, mezi nimiž nalezneme rovněž italského bohemistu, chtějí postihnout společenské i duchovní klima po skončení třicetileté války. Tak se dovíme, jaké významy v sobě soustředilo Staroměstské námětí, vyzdvižené jako „samotný střed křesťanstva“, jako dějiště celostátně důležitých událostí, kupříkladu několikerých poprav coby výstražného krvavého divadla. Podrobně je popsán průběh švédského útoku na Prahu, zastaveného obětavými obránci. Všichni věřili, že se tak stalo díky úpěnlivým modlitbám k Panně Marii, která ostatně měla pomoci i na Bílé Hoře…

Poté následující studie ozřejmuje, že stavbu sloupu organizoval vídeňský dvůr, takže špičky církevní hierarchie se cítily být dotčeny, že nejenže nebyly přizvány ke spolupráci, ale že dlouho nic netušily o císařových úmyslech. Je tedy nesporné, že sloup především vyjadřoval ideu habsburské nadvlády i přemožení kacířstva tam, kde se zrodilo. Násilnou rekatolizaci - soustředěnou na prostor náměstí zastupujícího Prahu i české země vůbec – a povinným vyznáváním katolictví se ostatně zabývá samostatná kapitola, která přibližuje početná procesí tehdy pořádaná. A samotná obrana Prahy nesvědčí ani tak o vyhasnutí „kacířské“ víry jako o nutnosti bránit rodné město před loupeživým protivníkem, u něhož na náboženském přesvědčení už vůbec nezáleželo (který si odvezl bohatou a nikdy nevrácenou kořist jak z Hradu, tak z Malé Strany).

Bylo habsburské mocnářství žalářem národů?
Další stati zkoumají, jako roli sehrálo umění v náboženství v průběhu věků, a to od jeho zbožnění až k naprostému odmítnutí, jak vyhlížela katolická zbožnost a jak do každodenního života prosakovaly náboženské rituály. Zatímco protestantský svět si více cenil slova mluveného, zpívaného i tištěného, katolictví bylo nemyslitelné bez senzuálně bohatého aranžmá náboženských prostor a obřadů, jak se můžeme přímo dočíst. Výtvarné, sochařské i architektonické produkty prozrazují, jak si katolická církev upevňovala dozor nad ne vždy poslušnými umělci. Sloup tehdy musel na přihlížející zapůsobit vskutku monumentálním dojmem.

Čtenáři jistě ocení jedinečné rozšíření výkladu, opřeného o pečlivý průzkum archivních pramenů i dostupné literatury, avšak k názvu knihy se nejúžeji váže příspěvek zaměřený jmenovitě na projekt sloupu a jeho stavbu, ale rovněž na výběr vhodného místa. Popisuje postoj Panny Marie, jež jakoby mimoděk zašlapává okřídlenou stvůru a současně vzhlíží k nebesům, osvětluje boj andělů s příšerami. A dospívá k závěru, že koncepce sloupového sousoší nesla jasné protireformační sdělení. Pozornost se poté rozšiřuje na pořizování mariánských sloupů v dalších českých městech.

Poslední zařazený text se obírá úlohou staroměstské monumentu v pobělohorských mýtech, kroužících kolem tvrzení, že tři sta let jsme trpěli, zakazovali nám uctívat mučedníka Husa a málem jsme byli poněmčeni. V kolektivní paměti českého národa se totiž drží velice urputně, veškerá snaha historiků již od časů Gollových a Pekařových uvést je na pravou míru pravidelně selhávala, nanejvýš jim propůjčovala nový zevnějšek (až ke komunistickému pojetí Zdeňka Nejedlého). V posledním odstavci nalezneme větu, že „mariánský sloup na Staroměstském náměstí musel padnout ne proto, co představoval, ale kvůli tomu, co znamenal jako symbol.“ Jak dlouho vydrží jeho nynější nápodoba?

Hodnocení: 80 %

Při letošním vztyčení a požehnání kopii mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se ukázalo, že obnova této barokní památky, stržené vandaly krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918, pro spoustu lidí představovala nejen nápravu historické křivdy, ale také naplnění životního programu, šťastný návrat pošlapaného symbolu jejich víry.

Osobám takto zaměřeným je určena nová výpravná publikace historika Petra Blažka a filozofa Vojtěcha Pokorného nazvaná Duchovní střed Evropy - Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650-2020. V jejich pojetí je příběh staroměstského sloupu mýtem, velkým vyprávěním s dobrým koncem a oslavou hrdinů, kteří 100 let usilovali o návrat památky nedozírného duchovního významu.

Tón knihy určuje již předmluva kardinála Dominika Duky. Má formu kázání a málo srozumitelným způsobem variuje slova jako Bůh, láska, nebesa, Jsoucný nebo Věčný život. V rozporu s historickými fakty Duka charakterizuje spisovatele Frantu Sauera a další osoby, které se v listopadu 1918 podílely na stržení mariánského sloupu, jako "vyznavače rudé totality".

Sám Sauer, jak ostatně dokládá kniha, byl anarchista, nikoli totalitář, a stržení sloupu tehdejší společnost chápala jako odstranění "habsburské památky", případně symbolu katolické církve zdiskreditované podporou Habsburků.

První část knihy, kterou na základě své diplomové práce z roku 1998 napsal Petr Blažek, má charakter encyklopedického přehledu dějin původního mariánského sloupu v letech 1650 až 1918. Druhá, jejímž autorem je Vojtěch Pokorný, vyznívá o poznání tendenčněji, protože se nemůže vyhnout současným polemikám.

Že kopie mariánského sloupu byla na Staroměstském náměstí vztyčena až po třicetiletém úsilí Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, autor přičítá "indoktrinaci značné části společnosti totalitní ideologií". Dlouhou a komplexní diskusi o tom, zda se má sloup na náměstí vrátit a případně v jaké podobě, Pokorný předkládá tak, aby bagatelizoval námitky proti návratu památky.

Dotčeně například popisuje nesouhlas členů reformovaných církví: "Vnímali historické události pouze po svém a často jim bylo lhostejné, že pro některé katolíky je projekt obnovy mariánského sloupu srdeční záležitostí." Z argumentů odpůrců si Pokorný vybírá jen ty, které se dají vyvrátit či znevážit, vůbec například nezmiňuje zásadní požadavek, aby v sekulárním státě nebyly do veřejného prostoru umisťovány náboženské symboly.

Paralelně s Blažkovou a Pokorného knihou vyšla také kolektivní publikace Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze - Počátky rekatolizace v Čechách v 17. století, pod níž jsou jako editoři podepsáni Ondřej Jakubec a Pavel Suchánek. Mohla by vzbuzovat dojem, že je psána z opačných ideových pozic: vždyť čtyři z osmi autorů loni podepsali memorandum historiků a historiků umění, které žádalo pražského primátora Zdeňka Hřiba za pirátskou stranu, aby nepřipustil instalaci kopie mariánského sloupu, označenou za "nevěrohodnou, banální atrakci", jež "nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi".

Hned v úvodu knihy však autoři deklarují, že jejich cílem není "jakkoli komentovat aktuální postoje vůči staroměstskému mariánskému sloupu a otázky obnovy jeho částečné repliky". S jednou výjimkou tak všechny příspěvky v tomto sborníku zůstávají na "bezpečné" půdě 17. století.

Jakubcova a Suchánkova publikace dobře ilustruje problém "grantového psaní", které nemá ambice oslovit širší publikum. Zařazené příspěvky netvoří celek a snad s výjimkou úvodního textu kunsthistorika Víta Vlnase se věnují detailním, vysoce odborným problémům, a to navíc někdy odtažitým stylem.

Čtenář, který do studia investuje dost soustředěné pozornosti, však v knize může načerpat řadu pozoruhodných faktů, z nichž některé polemizují s neproblematizujícím výkladem Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného. Ti například v závěru své knihy s odkazem na amerického historika Howarda Louthana tvrdí, že v průběhu rekatolizace nemělo "v dlouhodobé perspektivě hlavní roli násilí a přímé donucování, nýbrž především kulturní obrácení".

Olga Fejtová ve svém příspěvku o rekatolizaci v Praze v 17. století dokazuje opak. Například ve 40. letech 17. století směl být odsouzen do vězení každý, kdo se nemohl prokázat účastí na povinné velikonoční zpovědi. Konverze a zaplacení tučné pokuty provinilce neuchránily od nucených prací a veřejné potupy, během níž museli nešťastníci stát ve dveřích kostela v průběhu několika bohoslužeb spoutaní okovy a s cedulí informující ostatní o tom, čeho se dopustili.

Z druhé publikace je asi nejzajímavější studie italského bohemisty Alessandra Catalana, která ukazuje, že stavba mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se setkala s nevolí papeže, odmítajícího pobožnosti mimo kostely, i části české církevní hierarchie. Rozhodující pro výstavbu bylo úsilí císaře Ferdinanda III. Nazývat sloup "habsburskou památkou" tedy není zase tak úplně mimo, jak tvrdí příznivci jeho návratu.

Podle Catalana je pražský mariánský sloup "památka, kolem níž se nakupilo takové množství symbolických významů, že v podstatě znemožňují dívat se na něj jako na ryzí umělecké dílo". Což je také hlavní příčinou veřejných sporů, které vztyčením kopie sloupu jistě neskončily.