Obálka

Neil Young
Jiří Zbořil

Neil Young (*12. 11. 1945 v Torontu), kanadský zpěvák písničkář, hudebník a filmový režisér, patří k nejvýznamnějším umělcům současnosti. Jeho písně jsou typické hluboce osobními texty a charakteristickým stylem hry na kytaru. Kniha přináší působivý vhled do jeho mysli, a je tak důvěrným průvodcem po všech aspektech Youngova pestrého díla a životních postojů.

Neil Young patří k legendám Woodstocku, svými texty poznamenal několik generací milovníků folku i country a zvukem své kytary se nesmazatelně zapsal i do dějin rockové hudby. Sám i s kapelami Buffalo Springfield, Crosby, Stills, Nash & Young nebo s Crazy Horse i nezapomenutelnými alby jako například Deja vu či posledním Psychedelic Pill. Je jedním z mála hudebníků, kteří navzdory užívání silného koktejlu drog a alkoholu přežili bez újmy šedesátá a sedmdesátá léta a stále objevují něco nového, mají co nabídnout a čím inspirovat. Je to mág, který se kromě intenzivní hudební výpovědi věnuje se stejnou vášní a urputností dalším oblastem: natočil několik filmů, zrekonstruoval starý námořní dvojstěžník, postavil obrovské elektrické auto, přel se se Stevem Jobsem o kvalitu zvuku v přehrávačích, pracoval na myšlence nejdokonalejšího přehrávače hudby na světě a napsal knihu. Popisuje v ní život naplněný svobodou, touhou tvořit, láskou a hledáním smyslu všeho, s čím se setkal.

Počet stran: 320

Vazba: vázaná s přebalem

Ilustrace: černobílé fotografie

Formát: 160x210

ISBN: 978-80-7422-227-6

Datum vydání: 18. dubna 2013

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 9 ks

349,– (−55%)  157,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Defektní tituly


více zašpiněné knihy, oděrky na hřbetu a hranách, naražené rohy, zbytky lepidla na přebalu, poničený přebal
poskozene/IMG_1493.JPGposkozene/IMG_1491.JPGposkozene/IMG_1490.JPGposkozene/IMG_1488.JPG
Skladem: 4 ks 349,– (–80%) 70,– Objednat

 


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Vzpomínky Neila Younga jsou rozhrkané. Krásně, jako jeho kytara

Ondřej Bezr

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/pameti-neila-younga-04e-/literatura.aspx?c=A130510_170430_literatura_ob

Paměti muzikantů se často vyznačují určitou duchamorností. První kytara, první joint, první album, první zlatá deska... Kniha Neila Younga Hipíkovy sny jde proti tomuto zažitému trendu a překvapuje už od první stránky.

"Strhl jsem z krabice lepenku, balicí papír jsem zahodil na zem." Tak zní první věta první kapitoly. Čtenář by očekával, že uvnitř krabice nemůže být nic jiného než nová kytara, nový zesilovač případně nějaké podobné "hudbotvorné" zařízení. Omyl.

Neil Young, toto ztělesnění hudby, člověk, který se na pódiu očividně zcela oddává své kytaře a písním, z krabice vyndá - model vláčku. Je totiž jejich velkým sběratelem a ...

Paměti muzikantů se často vyznačují určitou duchamorností. První kytara, první joint, první album, první zlatá deska... Kniha Neila Younga Hipíkovy sny jde proti tomuto zažitému trendu a překvapuje už od první stránky.

"Strhl jsem z krabice lepenku, balicí papír jsem zahodil na zem." Tak zní první věta první kapitoly. Čtenář by očekával, že uvnitř krabice nemůže být nic jiného než nová kytara, nový zesilovač případně nějaké podobné "hudbotvorné" zařízení. Omyl.

Neil Young, toto ztělesnění hudby, člověk, který se na pódiu očividně zcela oddává své kytaře a písním, z krabice vyndá - model vláčku. Je totiž jejich velkým sběratelem a na dalších stránkách nenechává čtenáře na pochybách, že o nich i hodně ví.

Vláčky ale nejsou nic proti autům. Ty Neil Young doslova zbožňuje, hromadí je, nechává si je opravovat, sám vyvíjí nové modely (ekologicky úsporný Lincvolt). Zdá se, že do nich investuje většinu svých výdělků a miluje je víc než všechny svoje kytary dohromady.

K tématu automobilů se vrací při každé možné příležitosti, přesně si pamatuje, ve kterém období své kariéry jezdil kterým modelem a co za alotria v něm vyváděl se svými spoluhráči, případně dívkami. Což je vzhledem k evidentnímu množství - aut, muzikantů i dívek - znamení velmi dobrého "pamatováka".

A jak to všechno souvisí s muzikou? No právě tak, že tyhle "hipíkovy sny" o auťácích a mašinkách vypráví Neil Young. Rockový písničkář par excellence, jedna z posledních osobností, vzešlých ze 60. let, která má ještě pořád co říct, která se odmítá postavit na piedestal vlastní legendy. Jeho memoáry jsou prostě skvělou příležitostí nahlédnout do způsobu myšlení mimořádně zajímavého člověka a tvůrce.

Samozřejmě, že Young hodně mluví o muzice, o jejím skládání, hraní, nahrávání. Málokdo by možná čekal, že další velká věc, kterou Neil Young momentálně žije, je nový způsob vydávání a přehrávání hudby, který nazval PureTone a který by měl podle jeho "hipíkových snů" umožnit zájemcům poslouchat hudbu v takové kvalitě, v jaké byla nahrána ve studiu.

"Fakt je mi líto dnešních dětí s empétrojkama, které si nemohou poslechnout muziku, jako jsme mohli my. Je to otrava. Vůbec si to neumím představit. Fakt mě to štve," píše Young.

Samozřejmě, že fanoušci kapely Buffalo Springfield, kvarteta Crosby, Stills, Nash & Young či písničkářovy sólové tvorby a práce s kapelou Crazy Horse (na knize Young pracoval zrovna v době jejího obnovování; v těchto dnech s ní zrovna jede evropské turné) si také přijdou na své. Přečtou si spoustu historek z pódií, ale zejména zákulisí. Mnohé pověsti se potvrzují, jiné vyvrátí, ale to vcelku nepřesahuje rámec jiných podobných knih.

To, čím jsou Hipíkovy sny jako kniha výjimečné, je jejich nehraná autenticita, která doslova tryská z každého řádku. Je znát, že Neil Young neměl žádného "ghostwritera", tedy spisovatele či novináře, který by jeho vzpomínky literárně učesal. Young zjevně psal v každou volnou chvilku, a zabýval se zrovna tím, na co měl chuť vzpomínat nebo komentovat.

Kniha se tak vzpírá jakékoli chronologii a vlastně i souvislé stavbě, je spíš mozaikou faktů, historek, úvah. Je z čistě literárního hlediska podobně "rozhrkaná" jako Youngova kytarová sóla z hlediska tradičních kytarových škol. Ale stejně jako ta sóla má i ona kniha neuvěřitelnou sílu vtáhnout, přesvědčit a nepustit.

"Mám toho na srdci hodně a píšu poprvé. Nezajímá mě taky forma pro formu. Takže jestli se vám to špatně čte, dejte to někomu jinému," říká autor a není v tom ani náznak koketérie. Totéž ostatně platí i pro jeho hudbu.

HLAVNĚ SE NEVYTRATIT

Jan H. Vitvar

Zdroj: https://www.respekt.cz/tydenik/2013/22/hlavne-se-nevytratit

Jen pár měsíců po americkém originálu vychází v Česku překlad pamětí Neila Younga Hipíkovy sny. Tedy pamětí: kanadský muzikant si jako literární debutant oproti předchůdcům z rockových kruhů na pomoc nepřizval zkušeného novináře či spisovatele, který by mu s knihou utajeně jako „ghostwriter“ pomohl; takže proud vzpomínek je spíš než soustředěným memoárům podobný Youngovým písním, jež také roztěkaně zachycují, co se mu honí hlavou. Pro leckoho to může být zpočátku rušivý moment. Stačí se ale poddat toku vyprávění a čtenář rychle zjistí, že právě díky téhle literární neučesanosti se před ním Youngův život odkrývá ve své nejčistší podobě.

Sedmašedesátiletý matador ...

Jen pár měsíců po americkém originálu vychází v Česku překlad pamětí Neila Younga Hipíkovy sny. Tedy pamětí: kanadský muzikant si jako literární debutant oproti předchůdcům z rockových kruhů na pomoc nepřizval zkušeného novináře či spisovatele, který by mu s knihou utajeně jako „ghostwriter“ pomohl; takže proud vzpomínek je spíš než soustředěným memoárům podobný Youngovým písním, jež také roztěkaně zachycují, co se mu honí hlavou. Pro leckoho to může být zpočátku rušivý moment. Stačí se ale poddat toku vyprávění a čtenář rychle zjistí, že právě díky téhle literární neučesanosti se před ním Youngův život odkrývá ve své nejčistší podobě.

Sedmašedesátiletý matador rockové scény má na co vzpomínat. Vydal desítky alb, hrál v klíčových kapelách šedesátých a sedmdesátých let, experimentoval s nástupci nové generace, navíc je dosud hudebně aktivně činný, tuto neděli vystupuje se svou kapelou Crazy Horse v Berlíně. Muzika ovšem v knize není úplně tím hlavním. Stránky zastihují bilancujícího písničkáře v okamžiku, kdy je zrovna po letech drogové a alkoholové závislosti poprvé na několik měsíců „čistý“. A s tím, jak se mu z krve vyplavují látky rozostřující jeho mysl, se také do knihy dostávají zásadnější témata než stále se vracející otázka, kdy (a jestli vůbec) zpracuje všechny ty nahrávky, které si poněkud obsedantně pořizoval, kdykoli v průběhu kariéry jen sáhl na kytaru.

Citlivě tu píše o svých synech, jež postihla mozková obrna. O akcích, které už léta pořádá právě v rámci boje s touhle nevyléčitelnou chorobou. Věčný „hipík“ se vždycky rval za aspoň o něco lepší svět. Ovšem zatímco dříve jen slovy svých aktivistických písní, dnes věci k lepšímu zkouší změnit konkrétními činy. Přehrávač Pono jeho tým vyvíjí jako protiváhu „hanebné kvalitě distribuce hudby“ v podobě digitálních formátů, které zplošťují zvuk. S dalším vývojářským týmem pracuje na hybridním Lincolnu Continental, jenž by se měl stát prvním „elektrokorábem silnic“.

Není přitom důvod jeho romantickým snům nevěřit: když jednou vydavatelská firma do distribuce zařadila nekvalitní záznam Youngovy nahrávky, raději skoupil pár set tisíc nepodařených desek, než by je nechal šířit k zákazníkům.

Kniha nemá úvod ani závěr. Jako by nás Young někde na dálnici nabral do jednoho z veteránů, kterými na svém ranči zaplnil celou stodolu, svezl nás proti proudu času a pak nás bez varování někde vysadil. Kolem se míhají přátelé, lásky, úspěchy, nemoci, úmrtí, rozpady, rozchody; zkrátka všechno, co pro něj bylo něčím důležité. Výběr témat přitom probíhá ve stylu: „Teď vám povím tři historky; určitě poznáte, co mají společného...“ A když ho už po druhém příběhu tok vyprávění odvede jinam, napíše svou nejoblíbenější frázi „no, nic“ a pokračuje úplně odlišným směrem. Důležité je, že ani čtenáře do detailů neobeznámeného s peripetiemi Youngovy kariéry tyto vedlejší cesty nematou, ale naopak ho dráždí louskat další řádky v očekávání, kdy se proud jeho myšlenek zase vrátí na silnici první třídy.

Na ní sympaticky nemá moc prostoru sentiment. Svou účast na legendárním Woodstocku Young přejde pár větami a fascinující nahrávku z Wembley, kde na narvaném stadionu v roce 1974 vystoupil se superskupinou Crosby, Stills & Nash, ztrhá s tím, že je ze zvuku nepříjemně poznat, že tehdy byli všichni „moc sjetí“. Vášnivě se ovšem rozepisuje o výzvách, které nyní před hudebníky stojí v podobě YouTube nebo stre­amovacích služeb. A svou aktuální situaci, kdy mu s blížící se sedmdesátkou ubývají nápady i síly, glosuje spokojeným: „Teď zrovna poslouchám, jak v korunách palem šustí a šelestí vítr, na metr ode mne hučí moře, sleduju slunce mířit k vlnám. Koukám na trávník a vzpomínám na šílené noci, kdy jsem se s mozkem vysmaženým koksem modlil, abych jednou našel klid a mohl jen spočinout na místě, jako je tohle, kde by všechny živly společně hladily mé smysly.“

Než si Kurt Cobain prostřelil hlavu kulovnicí, v dopise na rozloučenou citoval Youngova slova z písně My my, hey, hey: „Je lepší shořet než se vytratit.“ Neil Young dekády fungoval podobně destruktivním stylem. K žádnému Ikarovu pádu ale nedošlo, Young svůj pobyt v blízkosti ostrého žáru slávy dokázal vybalancovat a kniha na mnoha místech naznačuje, jak se mu to podařilo. Když ji člověk dočte, dojde mu, že pokud by se mu snad tak jako Youngovi někdy podařilo dostat se alespoň na dohled výhně globální popularity, nejlepší je se po vzoru autora Hipíkových snů z povědomí fanoušků setrvale zapáleně nevytrácet.

 


Dále doporučujeme