Dílo představuje výsledky dlouholeté badatelské práce generace českých i německých badatelů, současně prohloubené o vlastní výsledky práce s prameny v archivech, takže se jedná o první důkladné české zpracování dějin Nového Jičína.

Nejstarší písemná zpráva o městě pochází z r. 1313, kdy král Jan Lucemburský vydal ve prospěch města listinu, která mu uděluje právo vybírat clo a mýto. Počátkem 14. století získal město Nový Jičín i se starojickým panstvím představitel významného šlechtického rodu Vok I. z Kravař. Z období pánů z Kravař pochází původní gotická podoba nynějšího Žerotínského zámku, městské opevnění a základ městského znaku. Důležitým obdobím pro rozvoj města bylo více než padesátileté působení dalšího význačného rodu, rodu Žerotínů v 1. polovině 16. století. Šestnácté století bylo pro město obdobím hospodářského rozkvětu řemesel. Město bohatne vařením a šenkováním piva, rozvíjí se především soukenictví. . Význam města vzrostl zavedením státních úřadů v r. 1850, kdy se Nový Jičín stal sídlem okresního hejtmanství, berního úřadu, okresního a krajského soudu. Díky tomu se stalo město přirozeným právním, hospodářským a kulturním centrem. Roku 1967 byl Nový Jičín prohlášen městskou památkovou rezervací.