V širším kulturně-historickém kontextu sledují medievisté, lingvisté a kunsthistorici proměňující se chápání snu od starověku přes 19. století, kdy se s rozvojem moderní psychologie a psychoanalýzy proměnilo vnímání funkce snů ve společnosti, až k soudobému kyberartu a novým médiím. Jejich závěry by rozhodně obohatilo, kdyby ke kolektivnímu dílu byli přizváni také odborníci z dalších oborů.

Jsou sny poselstvím vyšších sil? Je snící pasivním objektem snových sdělení, jako hrdinové homérských eposů, nebo je tvořivým subjektem snu? Jak se v představách středověku lišilo snění proroků a světců od „demokratických“ snů obyčejných lidí? Jaké sny se zdály Janu Husovi nebo Karlu IV., který je využíval k legitimizaci vlastní nadřazené pozice „vyvolence“, jehož výstražné sny mohly ostatní odvracet od hříchu a věčného zatracení? Kterého opata ve snu navštívil anděl a vykastroval ho, aby tak metaforicky vyřešil jeho chlípný chtíč? A s jak velkým zpožděním proniká osobní smartphone jedné z přispěvatelek do jejích snů? I na tyto otázky odpovídá sborník Sny mezi obrazem a textem, do nějž přispěli čeští medievalisté (Tomáš Borovský, Martin Nodl), lingvisté (Michal Hořejší) a kunsthistorici (Radka Nokkala Miltová). V širším kulturně-historickém kontextu v ní sledují proměňující se chápání snu od starověku přes 19. století, kdy se s rozvojem moderní psychologie a psychoanalýzy proměnilo vnímání funkce snů ve společnosti, až k soudobému kyberartu a novým médiím.

Kniha v jednotlivých, tematicky spíše izolovaných sondách stručně shrnuje historii konceptualizace snu. Začíná u archaických společností, ve kterých sen nebyl soukromou záležitostí jedince, ale týkal se celé jeho komunity a velmi záleželo na tom, o jakého jedince se jednalo. Odborný výklad přitom již od starověku zajišťovali kvalifikovaní specialisté, jejichž úloha pak ve středověku přešla na katolické duchovní. Za účelem „správné“ intepretace vznikaly rovněž četné snáře. Kniha se podrobně rozepisuje o snáři Vavřince z Březové, podle něhož kupříkladu sen o konzumaci lvího masa znamenal, že snící dojde prostřednictvím krále bohatství; medvěd byl nositelem bláznivosti, vlk nepřátelství. Nenechat se poučit výstražným snem pak znamenalo hazardovat s vlastním životem. Například jistý nešťastník, jemuž se zdálo o smrtelném pokousání lvem, následujícího dne provokativně strčil ruku do tlamy kamenné lví sochy. Uvnitř se však skrýval prudce jedovatý štír, a jeho neblahý osud se tak naplnil.

Na počátku novověku byly s postupným „odkouzlováním světa“ i sny postupně zbavovány své potenciální sakrální aury a vykládány především fyziologicky. Snaha o „zmechanističtění“ a racionalizaci snění ale nedokázala překonat přetrvávající víru v mystické významy obsažené ve snech. To vedlo k revivalu zájmu o lidové snáře, jejichž kořeny ovšem sahají až do antiky. „V napětí mezi odmítáním metafyzického přesahu snů a intenzivní hloubkou snového prožitku začíná proces individualizace a internalizace snů,“ konstatují Tomáš Borovský a Radka Miltová.

V závěrečné, pozoruhodné stati Obrazná zkušenost snu se nad sny ze soudobého pohledu zamýšlí a různá pojetí shrnuje Milena Bartlová. Nesouhlasně a s lítostí konstatuje, že v moderním světě „nelze sen brát vážně a je nutno jej považovat za marginální sféru subjektivní imaginativní ne-skutečnosti, případně si jej držet od těla prostřednictvím různých verzí neurologického a fyziologického vysvětlení: nejoblíbenější delegitimizační strategií je odvozovat sny od neklidného zažívání. To ovšem znaly už teorie antická a středověká, avšak omezovaly takový výklad na banální každodenní sny, případně na sny, které se zdají v první části noci (předmoderní spánek se standardně dělil na dvě zhruba čtyřhodinové části s prodlevou). Moderní vědecký přístup však z trávicích a podobných fyziologických pochodů odvozuje rovněž intenzivní a mocné sny, které snícím otřásají a vynucují si být uchovány v bdělé paměti.“ Snaží se proto o částečnou rehabilitaci archaické kultury snů, v níž byly považovány „za nutnou druhou stranu bdělého světa, bez níž nelze světu rozumět v jeho celistvosti“. Navrhuje tedy „realisticky konstruktivistickou pozici“, totiž uchopení snu jako „mentální interpretační a sebereferenční matrice, která se aktivuje ve stavu spánkového změněného vědomí, vymyká se kontrole bdělého rozumu, zároveň však přetváří subjekt snění a podílí se na lidském konstruování světa“ – přitom si vypůjčuje termín Ivana M. Havla „snování“. Přiměřená otázka tak dnes podle ní nezní „Co sen skrývá?“, nýbrž „Co po nás sen chce?“ Sen totiž nevyžaduje být vyložen, ale „být brán vážně“.

Polemiku či údajný spor se soudobými vědci přitom Bartlová možná trochu zbytečně vyostřuje. Kupříkladu soudobí neurologové, kteří prezentují svoje výzkumy v nedávné knize Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc (Galén, Praha, 2017), nejenže nekladou přehnaný důraz na trávicí pochody, ale v mnoha věcech by se s touto kunsthistoričkou ohledně snů plně shodli. Bartlová kupříkladu píše, že je nutno velmi důsledně odlišovat skutečnost snu od jeho interpretace, která začíná už ve chvíli, kdy se pokoušíme na sen se upamatovat. Kritické rozhraní jakékoli úvahy o snech leží totiž na hranici mezi spánkem a bděním, kde dochází k transformaci obrazového prožitku do jazyka a slov. Analogicky tvrdí Jitka Bušková ve zmíněné publikaci, že pokud je o snu verbálně referováno, je velmi pravděpodobně „značně zkreslen“. A překvapivě kladně se v ní píše o využívání psychedelických látek, jejichž výsledkem bývají právě vize na pomezí reality a snu. (Naopak myšlenky o tom, že v budoucnosti bude aktivací mozkových center odpovědných za vznik příjemných pocitů možné ovlivňovat obsah snů, by asi leckomu připadaly jako dystopie.)

Kvalitu knihy by tedy zvýšilo, pokud by k její přípravě byli přizváni i odborníci z dalších odvětví. I tak ovšem poskytuje dobrý přehled o různých druzích či úrovních snění a především o často protikladných interpretacích této zkušenosti, která se týká každého člověka, ale jen málokdo je zcela přesvědčen, jestli mu vůbec daný sen přináší nějaký vzkaz, případně jaký. (Je-li si až příliš jistý, jako freudistický psychoanalytik, vzbuzuje to spíše nedůvěru.) Sympatické je, že se kniha snaží, jak píše Bartlová, brát sen vážně. Tedy že třeba jako antropolog Edward Burnett Tylor neshlíží na naše předky přezíravě kvůli tomu, že ve své zpozdilosti nevěděli, jak s těmito zážitky naložit, a tak si vytvořili hloupou hypotézu lidské duše. Zkušenost snu je možné různě jednostranně vykládat, dá se instrumentalizovat k posílení nějaké ideologické teze či mocenského postavení, stále však pro nás zůstává čímsi záhadným, zneklidňujícím a nejasným.