V žaláři a vyhnanství

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Ladislav Novomeský v éře stalinismu a poststalinismu

Zdeněk Doskočil

Slovenský básník, novinář a politik Ladislav Novomeský (1904–1976) náležel do okruhu marxistických intelektuálů, kteří byli krutě postiženi stalinskými represemi v padesátých letech. Monografie klade důraz na objasnění příčin Novomeského obvinění z tzv. slovenského buržoazního nacionalismu, jeho vyšetřování, odsouzení a věznění, dále se zabývá básníkovým dlouholetým nuceným pobytem v Praze spojeným se zákazem publikování a přežíváním na okraji společnosti, jeho pozdější politickou rehabilitací a postupným návratem do veřejného dění. Vykresluje Novomeského politický i lidský portrét a zamýšlí se nad motivy jednání levicového tvůrce, který službě komunistické ideji zasvětil celý život a po únoru 1948 za ni zaplatil pronásledováním, ztrátou osobní integrity a hlubokými pocity viny, znovu probuzenými a opětovně zklamanými nadějemi i zničeným zdravím, ale přesto se nikdy nedokázal s komunistickou stranou a její ideologií rozejít.

Počet stran: 488

Vazba: vázaná s přebalem

Ilustrace: černobílé fotografie

Formát: 140 × 200

ISBN: 978-80-7422-774-5

Datum vydání: 3. prosince 2020

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 15 ks

499,– (−25%)  374,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Ani padesátá léta a vězení neotřásly Novomeského vírou v socialismus

ONDŘEJ BĚLÍČEK

Zdroj: https://a2larm.cz/2021/05/ani-padesata-leta-a-vezeni-neotrasly-novomeskeho-virou-v-socialismus/

Historik Zdeněk Doskočil ve své knize V žaláři a vyhnanství přináší podrobný pohled na soudní proces se slovenským básníkem v padesátých letech, jeho pobyt ve vězení a následnou rehabilitaci.

„Dokým kult osobnosti nenahradíme kultom reálne a realisticky videného života a prísnym kultom nešetrnej pravdy, neodstránime jeho dôsledky. Je ilúziou si myslieť, že tichučko, nebadane a pošušky sa zbavíme všetkej kliatby, ktorú kult s barnumským kraválom nastolil nad naším životom,“ řekl jeden z nejvýznamnějších komunistických básníků a publicistů meziválečného Československa Ladislav (Laco) Novomeský na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1963. V té době usiloval o plnou rehabilitaci poté, co ...

Historik Zdeněk Doskočil ve své knize V žaláři a vyhnanství přináší podrobný pohled na soudní proces se slovenským básníkem v padesátých letech, jeho pobyt ve vězení a následnou rehabilitaci.

„Dokým kult osobnosti nenahradíme kultom reálne a realisticky videného života a prísnym kultom nešetrnej pravdy, neodstránime jeho dôsledky. Je ilúziou si myslieť, že tichučko, nebadane a pošušky sa zbavíme všetkej kliatby, ktorú kult s barnumským kraválom nastolil nad naším životom,“ řekl jeden z nejvýznamnějších komunistických básníků a publicistů meziválečného Československa Ladislav (Laco) Novomeský na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1963. V té době usiloval o plnou rehabilitaci poté, co strávil polovinu padesátých let v komunistickém žaláři.

Přední prvorepublikový slovenský komunistický intelektuál a poválečný vysoký funkcionář KSS byl v padesátých letech v procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty odsouzen k deseti letům vězení. Jako oběť stalinistických represí jeho následný osud závisel na tom, do jaké míry se podaří realizovat proces destalinizace. Jeho rehabilitace byla postupná, ale nakonec se jí dočkal. Život a dílo Novomeského byly plně prodchnuty ideály socialistického humanismu, kterými neotřásl ani šok z vykonstruovaného soudního procesu a pobytu ve vězení. A právě těmto tématům se věnuje nová publikace V žaláři a vyhnanství od historika Zdeňka Doskočila. Mimo jiné se mu v ní daří na základě Novomeského osudu ukázat vnitřní mechanismus a logiku represí stalinistického období a následné období po Stalinově smrti, charakterizované snahou se s jeho zločiny vypořádat, aniž by byla ohrožena řada předních komunistických funkcionářů, kteří byli s procesy spojeni.

První republika a válka

K levici nasměřovala mladého Novomeského už osobní zkušenost s bolševickou revolucí v Maďarsku v roce 1919. Osudovým se mu ale v tomto směru stalo až setkání se spolkem slovenských vysokoškoláků Volné sdružení studentů-socialistů, působícím v Praze, v jehož čele stáli Vladimír Clementis, Daniel Okáli nebo Andrej Sirácky. Společně později založili známou levicovou revue DAV. U Novomeského se od gymnázia projevovaly sklony k poezii a literatuře, nakonec ho ale zlákala žurnalistika. Jeho glosy, fejetony, satirické veršovánky či anekdoty se objevovaly na stránkách Pravdy chudoby, Proletářské neděle nebo Spartaka. Stal se odpovědným redaktorem Pravdy a redigoval ženský časopis Proletárka i deník Munkás určený maďarské menšině. Jako redakční šéf se přitom často dostával do konfliktu s policejní a justiční mocí. V meziválečné éře byl podle zákona na ochranu republiky více než třicetkrát odsouzen k peněžitým trestům a několikrát strávil několik měsíců ve vězení. Tyto zkušenosti později formovaly přesvědčení komunistů o podobě lidově demokratické justice. Jestliže v jejich očích chránila prvorepubliková demokracie buržoazii, lidově demokratické zřízení mělo sloužit proletariátu.

Během války zůstal Novomeský na pokyn I. ilegálního vedení KSS na Slovensku. Pracoval jako úředník v Obilní společnosti pro Slovensko a později jako redaktor bulletinu Hospodárska korešpondencia DOVUSu. Stal se i redaktorem ekonomického týdeníku Budovatel, díky čemuž se seznámil s předními slovenskými národohospodáři, kteří se později zapojili do protinacistické rezistence. K Novomeskému přistupoval klerofašistický slovenský stát poměrně shovívavě, párkrát byl sice vězněn, ale výrazněji postižen nebyl. To byl jeden z momentů, na který se vyšetřovatelé v jeho procesu v padesátých letech zaměřili. Ačkoliv Novomeský před válkou nikdy nepracoval ve stranickém aparátu, nedostatek vhodných kádrů přiměl KSS k přibrání Novomeského spolu s Gustávem Husákem do V. ilegálního vedení KSS. Novomeský se tak podílel na založení Slovenské národní rady. Do průběhu Slovenského národního povstání ale zasáhl pouze okrajově. Po válce se stal členem předsednictva ÚV KSS, vykonával mandát poslance Národního shromáždění a převzal post pověřence školství a osvěty. Jako politik působil z vlastního přesvědčení, z humanistických pohnutek, a v socialismu spatřoval nejspravedlivější společenský řád. Na rozdíl od mnoha svých spolustraníků nebyl pragmatikem ani oportunistou. Dokonce se snažil o to, aby byl zbaven veřejných funkcí a mohl se věnovat literární práci. Stranické vedení však bylo proti.

Kontexty stalinistických procesů

Proč se tedy stal jednou z postav, které měly být exemplárně potrestány v jednom z vykonstruovaných procesů padesátých let? Bez znalosti tehdejšího vnitropolitického a mezinárodního kontextu to není možné pochopit. Podle představ slovenských intelektuálů, ke kterým patřili i Novomeský nebo Husák, se obnovené Československo nemělo vracet zpět k centralistickému přístupu, který velké části Slováků vadil už za první republiky. Ideálním řešením byla v jejich očích federace, v níž se měla slovenská státnost zachovat a dále rozvinout v nových demokratických podmínkách. Výsledkem sporů mezi centralistickým křídlem KSČ a slovenskými komunisty byl kompromis navržený Gottwaldem – tzv. asymetrický model státoprávního uspořádání, kdy vedle orgánů celostátních měly fungovat i národní orgány slovenské, k nimž by neexistoval žádný český protějšek. Uvnitř KSS se tehdy vytvořila dvě nepřátelská křídla: pražští Slováci, kteří patřili k zastáncům centralismu, v čele s Širokým a Ďurišem, a povstalecké vedení KSS v čele s Husákem, které si chtělo uchovat jistou míru nezávislosti na Gottwaldově KSČ. Vytvoření částečně nezávislého mocenského centra však bylo v rozporu s centralistickými zásadami komunistů. Gottwaldova nedůvěra k Husákovu křídlu navíc ještě zesílila po volebním fiasku KSS v roce 1946, kdy oproti očekávání ve volbách komunisté na Slovensku zůstali druzí daleko za Demokratickou stranou. Právě v těchto událostech vidí autor knihy kořeny procesu s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty, jehož hlavními postavami byl Husák a Clementis. A do tohoto procesu byl zapojen také Novomeský.

StB shromažďovala kompromitující materiály na slovenské stranické představitele už od podzimu 1948. Dalším významným impulzem bylo zahájení politického procesu s maďarským stranickým funkcionářem a ministrem zahraničí László Rajkem. V rámci širšího zahraničněpolitického schématu, kdy se Stalin snažil vypořádat s odstředivým účinkem titovské Jugoslávie, která se rozhodla jít vlastní cestou budování socialismu, dostalo také vedení KSČ pokyn hledat „československého Rajka“. Slovenská „nacionalistická“ větev v čele s Clementisem a Husákem se v tomto ohledu jevila jako ideální cíl. Skupina sice nebyla orientována protisovětsky, jak znělo zadání z Moskvy, ale protičesky, ale v dalších ohledech Stalinovo zadání sedělo. Postiženi měli být vytipovaní komunističtí funkcionáři-intelektuálové.

Při shromažďování materiálu se pod drobnohled dostal Novomeského relativně pohodlný život během let války. Klíčovým svědkem pro StB byl v této souvislosti bývalý ministr vnitra Slovenského státu a osoba zodpovědná za deportaci Židů ze Slovenska do koncentračních táborů Alexandr Mach. Vyšetřovatelé StB vykonstruovali obvinění buržoazních nacionalistů tak, že jedna skupina obviněných v čele s Marií Švermovou a Otto Šlingem měla plánovat převrat ve straně, z níž by byli odstraněni Slánský, Zápotocký a Gottwald, a chtěla upřednostnit národní komunismus nad zájmy Sovětského svazu. Jejich cílem mělo být údajně obnovení kapitalismu a převedení Československa po vzoru Jugoslávie do tábora imperialistů. Druhá skupina – slovenští buržoazní nacionalisté – na tu první měla navazovat ve své snaze rozvrátit jednotu republiky a obnovit samostatný Slovenský stát.

Zlomení a přiznání

Po uplynutí příprav byli nejdříve všichni obžalovaní podrobeni důrazné sebekritice, následně zbaveni funkcí a nakonec i zatčeni. Samotnému soudnímu procesu předcházela diskreditační kampaň. Novomeského dílo mělo být vymazáno z kulturního povědomí. Jeho publicistické práce byly staženy z knihoven, knižních skladů a knihkupectví. Do kampaně se zapojili i představitelé kulturních a vědeckých institucí. Někteří se přidali k diskreditační kampani neradi, jiní se do toho položili s větším zápalem. „Keď spomeniem si na básnika, čo vedel víno zrady piť,/ už nemám rytmu, ani rýmov,/ ani jemnocit./ Dopísal pašovanou ceruzkou/ kompozíciu s prašivinou/ a nenapíše ani dobrý nekrológ./ Tak ako žil, bez chrbtovej kosti, šmajchlujúci sa anarchii,/ Eiffelovke,/ obdivujúci trockistický hmyz,/ zahynie, bez lásky zomrie,/ ako žili/ kamaráti z mokrej štvrte,/ doktor Husák a Mach perohryz,“ zněla diskreditační báseň Horúcim perom od slovenského spisovatele Milana Lajčiaka.

Fyzická a psychická tortura, které byl Novomeský ve vězení vystaven, měla za cíl podlomit jeho potencionální odpor u soudního přelíčení a donutit jej k přiznání. Novomeský vzdorovat neuměl (stejně jako většina lidí v podobné situaci) a s vyšetřovateli spolupracoval. Jak píše Dočkal, nelze jej za to odsuzovat. O to víc však dodnes ohromuje vzdor Gustáva Husáka, který nikdy svoji vinu i přes kruté mučení nepřiznal a snažil se u soudu celou dobu aktivně hájit. Dobře věděl, že proces je založen na lžích, a odmítal na tuto hru přistoupit. Novomeský mezitím pod tlakem usvědčil i své kamarády Clementise a Husáka. S Clementisem se naposledy viděli v soudní síni a zahanbený Novomeský před ním pouze sklonil hlavu. Ve vykonstruovaném procesu podlehl nátlaku, čímž se spolupodílel na jeho popravě. Clementis skončil na šibenici. Skupina s Husákem a Novomeským byla i díky Husákově odporu ušetřena nejhoršímu osudu. Proces s nimi se protáhl na další dva roky a nakonec dostal Husák doživotí a Novomeský nejnižší možný trest deset let odnětí svobody vzhledem ke spolupráci s vyšetřovateli.

Cesta k rehabilitaci

Soud s buržoazními nacionalisty už během svého trvání „zestárl“ a konečný výsledek ovlivnila řada změn v zahraniční i tuzemské politické situaci. Například boj s titoismem ztratil ke konci procesu na významu, navíc po smrti Stalina a Gottwalda přestalo být žádoucí vynášet tresty smrti. Nečekaně zarputilý odpor Gustáva Husáka, který odmítal spolupracovat s vyšetřovateli a svoji vinu popíral do samotného konce procesu, způsobil, že se proces uskutečnil s vyloučením veřejnosti a nedostalo se mu příliš velké publicity. Propagandistické tažení proti nacionalistické úchylce už v době konce procesu rovněž nebylo na pořadu dne. „Odsouzení Husáka a Novomeského představovalo symbolickou tečku za poválečným potýkáním mezi centralistickou a národně orientovanou frakcí uvnitř KSČ. V mocenské hierarchii upevnilo pozice stoupenců centralismu a unitárního charakteru republiky. Současně na dlouhá léta kriminalizovalo ideu jakékoliv svébytnosti Slovenska v rámci ČSR i úvahy o federativním řešení česko-slovenských vztahů,“ dodává Zdeněk Doskočil.

Po propuštění z vězení, ke kterému došlo v únoru 1956, nemusel Novomeský, na rozdíl od Husáka nebo Okáliho, jít pracovat do dělnických profesí, ale našel si klidné a intelektuálně vyhovující místo v Památníku národního písemnictví. Cesta k jeho rehabilitaci ale nebyla zdaleka u konce. Barákova komise v roce 1957 se snažila celou otázku politických procesů zamést pod koberec. Její závěry označily za hlavní nositele viny za „přehmaty“ vyšetřovatele StB a rehabilitace se dočkalo pouze pár jedinců. Destalinizační vlna postupně dorazila i do Československa a řada věcí, které byly považovány za tabu, se začala propírat veřejně. Ve prospěch Novomeského plné rehabilitace se začali angažovat mnozí jeho známí. Tlak slovenské inteligence na důslednější rehabilitaci postižených v procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty nakonec vedl k ustanovení nové rehabilitační komise, která měla vytvořit „ucelenou politicko-ideologickou analýzu vývoje komunistického hnutí na Slovensku za posledních třicet let“. Odborníci jako například Karel Kaplan, Milan Hübl, Jan Křen nebo Zdeněk Jičínský posuzovali problematiku slovenského buržoazního nacionalismu šest měsíců, a ačkoliv se prezident Antonín Novotný snažil zvrátit její výsledek, tzv. barnabitská komise nakonec dospěla k závěru, že všechna obvinění v procesu byla neopodstatněná a uměle vykonstruovaná.

Idealista a komunista

V kontextu životního příběhu Novomeského může být překvapivé, že se po roce 1968 stavěl proti obrodnému procesu, který podle něho podrýval stabilitu socialistického uspořádání. Odpustil i literátům a politikům, kteří jej chtěli vymazat z literární historie a poslat na šibenici. Klementa Gottwalda si stále vážil jako svého učitele. Doskočil se v knize ptá, jestli jeho postoj nebyl spíše způsobem, jak si nepřiznat krach vlastních iluzí o spravedlivém socialismu. To je však spekulativní hypotéza, kterou Novomeský sám za svého života několikrát rázně popřel. Ve svém vyjadřování po propuštění z vězení ovšem musel být opatrný, a nikdy proto nebudeme vědět, co se skutečně odehrávalo v jeho mysli. Na druhou stranu jeho pevné komunistické přesvědčení je doložené z různých zdrojů. „Ale já po svých zkušenostech se světem nic lepšího než socialistické řešení jeho problémů neznám. Jde jen o to, najít správné cesty, které povedou ke skutečné realizaci skutečného socialismu. To ovšem není lehké, nebylo a nikdy nebude,“ zamýšlí se Novomeský v rozhovoru s A. J. Liehmem v jeho knize Generace 68.

Novomeský je klasický příklad levicově orientovaného intelektuála meziválečného Československa, jenž spatřoval v komunismu jedinou možnost, jak překonat společenské rozdíly a zaostalost, zejména Slovenska. Jeho víra v komunistický pokrok byla neochvějná, a ačkoliv jej vývoj v SSSR mohl silně znepokojovat, nevyjadřoval se k němu nikdy kriticky. „Tam, kde sme začínali, začal by som znova a rád,“ psal Novomeský svému bývalému učiteli z gymnázia v dopise, když se zamýšlel nad svým uvězněním a svým vztahem ke KSČ. Nezanevřel na komunismus jako takový, ale pouze na tu jeho podobu, která se zdeformovala v kult osobnosti a totalitu. Cesta zpět před Únor 1948 však podle něj nebyla žádoucí. „Komunismus v jeho očích sice nevyhovoval liberálním představám o svobodě, dovedl však ubránit humanistické hodnoty pro budoucnost.,“ popisuje tento rozpor Doskočil.

Při hodnocení Novomeského života se nelze vyhnout konfliktu mezi jeho neochvějnou vírou v socialistické uspořádání a zkušeností z lágru, kam ho – nespravedlivě – poslalo komunistické soudnictví. Podle Doskočila v něm hlodal „vnitřní konflikt mezi věrností obecným humanistickým hodnotám a pokračující loajalita vůči komunistické straně. Ta měla v jeho očích plné právo bránit výdobytky revoluce vůči svým nepřátelům, ale nebral represe padesátých let jako vyloženě nutné a rozhodně se mělo jednat o pouze dočasné řešení komplikovaného poválečného období.“

Je škoda, že období reformního socialismu a Novomeského postoje k němu jsou na konci knihy popsány jen ve stručnosti na pár stránkách. I tento přerod významného intelektuála a publicisty zůstává, alespoň z dnešního hlediska, fascinující. Jak bylo již výše zmíněno, Novomeského nadšení pro humanisticky orientovaný reformní socialismus se totiž během jara 1968 dramaticky změnilo. Začaly v něm hlodat obavy, že by nastolený vývoj mohl znamenat konec socialismu a návrat k liberálně-demokratickému systému z předmnichovského období, rezignujícímu na sociální rozměr. A to byl vývoj, který Novomeský odmítal. „Demokracie neměla pro Novomeského hodnotu sama o sobě. Považoval ji za jeden z podstatných atributů socialismu, jenž měl pouze napomáhat realizaci ideje humanistické a sociálně spravedlivé společnosti,“ píše k tehdejšímu postoji Novomeského k událostem z jara 1968 historik Zdeněk Doskočil v knize V žaláři a vyhnanství, která patří mezi nejlepší tuzemské odborné publikace tohoto roku.

 


Dále doporučujeme