Pražské Nakladatelství Lidové noviny vydalo jako šestý svazek edice Židé – Dějiny – Paměť podnětnou knihu ŽIDÉ, NEBO NĚMCI? s podtitulem Německy mluvící Židé v poválečném Československu, Polsku a Německu. Uspořádali ji a k vydání připravili Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky a David Rechter a autory studií jsou historici z více zemí. Anglické texty přeložila Halka Varhaníková, německé Petr Dvořáček.

Publikace nabourává dosavadní jasně vymezené kategorie: Češi, Němci, Židé. V poválečné dusné atmosféře, kdy se cokoli zavánějící Německem, němčinou a němectvím vůbec setkávalo se zuřivou nenávistí a patologickým odporem, se německy mluvící Židé leckdy ocitali v nelehké situaci nejen v poraženém Německu, kde byly široké masy obyvatelstva systematicky indoktrinovány a vychovávány k odporu vůči nim a jejich kultuře, ale dokonce i v Československu, kde se toto etnikum díky výjimečné vstřícnosti a filosemitismu jeho zakladatele a prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka těšilo zdaleka největší přízni a výbornému postavení.

Nelehká situace židovských právníků
Třebaže se autoři v jednotlivých kapitolách knihy ŽIDÉ, NEBO NĚMCI? zabývají rozdílným právním postavením německy mluvících Židů ve třech výše zmíněných zemích, větší důraz kladou na prožité zkušenosti jednotlivých, konkrétních osob. Německy mluvící Židé pro ně nepředstavují pouze oběti diskriminace ze strany těchto poválečných států, ale především lidi, již se této nespravedlivé politice aktivně brání a kteří z prekérní situace hledají východiska. Nosný pilíř všech kapitol tvoří osobní dokumenty, vzpomínky a rozhovory s německy mluvícími Židy a díky objevení jedinečných dokumentů na dané téma v archívu Organizace spojených národů v New Yorku svazek doplňuje rovněž edice pramenů.

Zrušení norimberských zákonů umožnilo německým Židům vrátit se do jejich právnických profesí, z nichž je nacisté propustili. Působili u denacifikačních tribunálů, což jim však nezískalo zrovna sympatie Němců nežidovského původu, kteří se sice na žádných zločinech nepodíleli, ale zároveň odmítali vypovídat proti svým spoluobčanům a sousedům. Tuto nelehkou situaci kniha popisuje velmi plasticky, zasvěceně a věrohodně.

Německá kolektivní vina
Neopomíjí ani skutečnost, že po prožitých hrůzách němečtí Židé stejně jako ostatní přesídlenci skálopevně věřili v německou kolektivní vinu a v každém Němci viděli vraha svých blízkých, což se ovšem z dlouhodobé perspektivy budoucího vzájemného soužití jevilo jako neudržitelné. Svou nenávist popsala Židovka Laskerová následovně: „Je tak zarytá, že když s nimi musím mluvit (a v mém povolání tlumočnice se to stává často), tak se od nich musím otočit pryč, abych jim nedala ránu: každému z nich, i když mně osobně nic neudělali.“

Ti, kdo své bývalé nepřátele nedokázali napadnout fyzicky, si svou zlobu mohli vybít zločiny na majetku. Mnozí Němci proto v německy mluvících Židech viděli hrabivé přisluhovače okupantů.