Bohu dnes zůstal vymezený už jen prostor „velikosti krabičky od sardinek“, napsal v jednom ze svých dopisů z nacistického vězení kněz a teolog Dietrich Bonhoeffer, který se podílel na atentátu na Hitlera a byl za to později popraven. Zatímco dříve člověk potřeboval Boha, aby mu vysvětlil vesmír nebo mu zdůvodnil morální nařízení, teď už ho potřebuje nanejvýš v osobním životě psychologických potřeb a nejistot. Člověk z náboženské éry vyrostl, dospěl. A podle Bonhoeffera je to dobře, protože „Bůh nás učí obejít se docela dobře i bez něj“, bez potřeby vtahovat jej do našich záležitostí.

Ve svých listech proto přemýšlel o novém pojetí křesťanství, které se obejde bez náboženství. To, že by náboženství zmizelo ze světa, by totiž ještě neznamenalo, že by z něj zmizela víra. Byl to Bonhoeffer, kdo jako první pojmy náboženství a víry položil vedle sebe, či dokonce proti sobě a postavil církev před radikální otázky: Jaké je poslání křesťanství v dějinném okamžiku „konce náboženství“? Jak mluvit světsky o Bohu?

Na myšlenkový proud, který povstal z těchto otázek, ve svých knihách navazuje kněz, filozof a teolog Tomáš Halík, když oslovuje ony „vzdálené nablízku“: agnostiky, sekulární humanisty a jiné „lidi na cestě“. I on v takových chvílích vyznává, že „křesťanství zítřka nebude ideologií ani systémem věr a rituálů“. Zatímco ve svých předchozích esejích se pokusil o nový výklad pojmů víra a naděje, pustil se ve své poslední knize Chci, abys byl – s podtitulem Křesťanství po náboženství – do přemýšlení o lásce. Do odvahy a radikality Bonhoefferovy mu však cosi chybí. A nejen jemu.

Láska a válka
Knihy Tomáše Halíka jsou přitažlivé tím, jak v člověku probouzejí pocit usebrání a svátečnosti. Pomáhají mu prolomit se aspoň na chvíli pod krustu každodennosti, a to nevtíravým způsobem. Umí zvolit přiléhavou a občas i vtipnou metaforu, mluvit o vysokých pojmech bez patosu a složité filozofické úvahy vyprávět srozumitelným jazykem. Navíc dokáže ve svých textech namíchat správný poměr civilního výkladu náboženských témat pro sekulárně založené a přitom křesťanství úplně nezbavit jeho mystiky a tajemství pro spirituálnější čtenáře. Nejspíš odtud vyplývá úspěch, ale i limity jeho knih. Včetně té poslední, v níž se věnuje lásce.

Vlastně je s podivem, že se tak přitažlivému tématu dlouho vyhýbal. Jestli je křesťanská tradice v něčem živá a má co nabídnout nejen pro osobní duchovní cestu, ale také pro každodenní život v opozici k podrážděnosti světa, pak je to právě maxima lásky k druhému člověku jako výzva zapomenutí na sebe, na svoji sebezahleděnost.

V kázáních mnoha křesťanských duchovních Bůh s láskou splývá jako synonymum. „Bůh je láska,“ ozývá se často z kazatelen. Ovšem ve smyslu něčeho, co přichází odněkud zvenčí. Taková láska je ale jaksi vzdálená a trpná. V myšlení Tomáše Halíka je důležitý pojem vztahu. Ústřední myšlenka jeho knihy se skrývá v pasáži, v níž píše o tom, že „Bůh je spíš to, že milujeme a jak milujeme, než předmět naší lásky. Boha milujeme tak, že milujeme ‚v Bohu‘, milujeme v něm lidi a svět, podobně jako lidi a svět vidíme ve světle.“

Z toho už vyplývá něco docela jiného – ne láska jako něco, co k člověku přichází zvenčí a sladce ho oblévá, ale jako něco, co tvoří podstatu jeho vlastního života, o co se sám musí neustále aktivně pokoušet a za co také nese odpovědnost. A nejen ve vztahu k Bohu, ale též k bližnímu a k okolnímu světu. Jde tedy o obrat, který má velmi praktické a konkrétní důsledky. V takovém náhledu transcendence není překročením sebe samých k nějaké absolutní moci nad námi, ale k druhému člověku a ke světu. „Bůh je hlubina, do níž vstupujeme, když překračujeme sami sebe v lásce,“ píše Halík.

Z této výchozí pozice se pouští do nového promýšlení Ježíšova výroku o lásce k bližnímu, k nepříteli, k sobě samému, ale i možností a aktuálnosti křesťanské etiky. A právě tady se dostáváme k limitům jeho psaní. Pro aspoň trochu poučené čtenáře ve své knize vlastně neříká mnoho překvapivého. Svou knihu umně komponuje z myšlenek Martina Bubera, Emmanuela Lévinase nebo Johna A. T. Robinsona a jako málokdo dokáže jádro jejich myšlení vyhmátnout, zjasnit a přeložit do poutavého stylu. Zůstává však na příliš obecné rovině, která sice čtenáře na chvíli zaujme, ale nejspíš ho nepřekvapí, a to ani v případě, že knihy dotyčných autorů nečetl.

Příkladem může být třeba Halíkovo přemýšlení o lásce k nepříteli, kdy upozorňuje, že i svou nenávistí člověk vstupuje s druhým do pouta vztahu: „Kdo oplácí stejným, není svobodný: jeho jednání je jen reakcí, je podmíněné a určené chováním druhého.“ Namísto toho se máme snažit „nahlédnout svému nepříteli do srdce“, pod jeho „válečnickou masku“. Co to ale znamená? A jak se to dělá? Podobné obecné rady asi každý slyšel mnohokrát a předpokládá, že je autor někam posune a stáhne je aspoň trochu na zem, do života. Tomáš Halík však knihu píše více jako filozof, méně už jako kněz, od nějž se očekává i konkrétnější výzva.

Výjimkou je kapitola, v níž hovoří o „imperialismu lásky“, který nerespektuje odlišnost druhého a chce jej předělat podle svých představ. Svou úvahu rozšiřuje z individuální roviny do společenské, kdy právě takový imperialismus vyčítá politice George W. Bushe, s níž obhajoval invazi do Iráku. „Pravda se musí prosazovat jen silou pravdy samé. (…) Násilí je mravně dovoleno jen tam, kde opravdu není jiné cesty k bezprostřední obraně nevinných před útočícím násilím; všude jinde znamená nezodpovědné riziko roztáčení spirály ducha odplaty a pomsty.“

To už je konkrétnější slovo, s nímž se čtenář může přít a uvažovat o něm nejen v abstraktní rovině. Na tuto půdu ovšem Tomáš Halík vstupuje nerad.

Nový styl
Raději se pohybuje v myšlenkové úrovni, která je nekonfliktní, byť je nebývale poučená, pronikavá a poutavá. Tomáš Halík mezi českými katolickými duchovními v tomto ohledu dokonce nemá konkurenci, a právě proto vzbuzuje ve svém čtenáři vyšší nároky. Ten od něj očekává, že se nebude obracet pouze ke vzdáleným nablízku, ale i ke své církvi, že sestoupí z výšin obecných úvah o víře, naději a lásce a pustí se též do promýšlení konkrétních katolických doktrín, jež v současném světě ztrácejí smysluplnost, nebo jsou dokonce v rozporu s moderní vědou, jako je tomu v případě homosexuality. Ostatně sám v jedné z kapitol píše o potřebě vytvořit na základě křesťanství „nový styl“, podobně jako se z něj kdysi zrodila gotika či baroko. K tomu ovšem nestačí nový výklad starých dogmatických formulí, ale skutečně nové myšlení víry. A do toho se Tomáši Halíkovi ze zřejmých důvodů nechce.

Téma lásky provází lidstvo snad od počátku jeho bytí. Lásce se věnovali, věnují a budou věnovat všechny generace a každá po svém. A protože se o lásce toho napsalo a řeklo tolik, často se stává, že láska devalvovala a stala se pouhým slovem bez obsahu.

Svou knihou Chci, abys byl Tomáš Halík ukazuje, že láska svůj obsah neztratí, pokud jsme pro to něco ochotni udělat. Lásce se věnuje především z teologického pohledu. Název knihy vychází ze slov, která jsou připisována sv. Augustinovi: „Miluji: Chci, abys byl“.

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., (1948) je profesorem Filozofické fakulty UK. Věnuje se také mezináboženskému dialogu. Zároveň je farářem Akademické farnosti v Praze.

Knihu s rozsahem 260 stran autor rozdělil do 14 kapitol. V jednotlivých kapitolách probírá definici lásky, její hledání, ztrácení a znovu-nalézání a s tím související vztah k víře, k Bohu, jeho hledání, ztrácení, odmítání a nalézání. Profesor Halík v této souvislosti také rozebírá svůj pohled na vztah dnešní doby k víře, k církvi, k náboženství, ale především k Bohu samotnému. Autor se stejně jako ve svých předchozích knihách zabývá myšlenkou, jak biblické poselství může oslovit a dát odpověď každému, kdo hledá. Zamýšlí se nad všeobecně známými biblickými výroky o lásce k bližnímu, lásce k Bohu, lásce k nepříteli. Tyto výroky dává do širší souvislosti. Autor krom jiného ukazuje, že bez víry, která je opravdu tou nejniternější, nelze k lásce proniknout.

Text často odkazuje na díla dalších autorů a myslitelů. Čtenář, který touží do problematiky proniknout důkladněji, má možnost čerpat informace od těchto autorů, protože Tomáš Halík uvádí jak originální názvy, tak názvy českých překladů těchto děl, pokud existují.

Čtenáři, kteří nejsou křesťany či se o teologii nezajímají, se nemusejí obávat, že by je tato kniha neoslovila. Tomáš Halík má podle mého názoru dar oslovit široké spektrum čtenářů. Jeho projev i pohled na problematiku je i přes svou náročnost velice lidský. Vyjadřuje se přímo k věci a nesnaží se čtenářům dokazovat, že je vzdělanější nebo něco víc než oni.

V závěru úvodu knihy prof. Halík uvádí: „Psaní této knihy … mi činilo hlubokou, opojnou radost. Kéž něco z této radosti zakusí i čtenář...“ Mně nezbývá než konstatovat, že pro mě čtení této knihy radost byla a to z důvodů uvedených výše.

Knihu rád doporučuji a věřím, že nebudete zklamáni a její četba vám způsobí stejné potěšení jako mně.