Dějiny Česka

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Jan Klápště (ed.), Ivan Šedivý (ed.), Kolektiv autorů

Publikace si neklade za cíl stručně a přehledně popsat průběh historických událostí na území nynější České republiky, snaží se především o svébytné autorské uchopení jednotlivých témat a období. Takové pojetí odpovídá současnému stavu historického bádání. Autorům jde o problémovou bilanci těch kapitol dějin českých zemí, které pokládají za relevantní a důležité, a dávají proto přednost spíše volnějšímu esejistickému pojetí. Východiskem knihy není koncept „národních dějin“, tedy jakési zásobárny příběhů. Dějiny českých zemí jsou nahlíženy jako historie proměnlivého teritoria začleněného do přirozených středoevropských a evropských souvislostí (geografických, tematických i metodologických).

Počet stran: 352

Vazba: vázaná

Ilustrace: černobílé ilustrace

Formát: 160 x 210

ISBN: 978-80-7422-338-9

Datum vydání: 7. května 2019

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 7 ks

389,– (−15%)  331,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
3
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


badinpet16. května 2019

Hodnocení: 5

Velké zklamání.

Velké zklamání.

 


Vyšlo v médiích


Historici boří národní mýty: Češi klidně bojovali za Rakousko a do legií je táhl návrat domů

JAN JANUŠ

Zdroj: https://www.info.cz/cesko/historici-bori-narodni-myty-cesi-klidne-bojovali-za-rakousko-a-do-legii-je-tahl-navrat-domu-42306.html

Čeští vojáci nastupovali do rakouské armády během 1. světové války celkem spořádaně, odpor byl spíše výjimečný. Do legií pak často vstupovali hlavně kvůli tomu, aby se co nejdříve dostali domů. O všeobecné volební právo se sice dlouhodobě bojovalo, že by ale zajímalo úplně všechny a automaticky se pak také k volbám vydali, rovněž není pravda. Stejně jako to, že by v 19. století všichni začali mluvit česky a přihlásili se k českému národu. To jsou jen některé z mýtů, které vyvrací nedávno vydané Dějiny Česka, za nimiž jako editoři stojí profesoři pražské filozofické fakulty Jan Klápště a Ivan Šedivý.

Pro ...

Čeští vojáci nastupovali do rakouské armády během 1. světové války celkem spořádaně, odpor byl spíše výjimečný. Do legií pak často vstupovali hlavně kvůli tomu, aby se co nejdříve dostali domů. O všeobecné volební právo se sice dlouhodobě bojovalo, že by ale zajímalo úplně všechny a automaticky se pak také k volbám vydali, rovněž není pravda. Stejně jako to, že by v 19. století všichni začali mluvit česky a přihlásili se k českému národu. To jsou jen některé z mýtů, které vyvrací nedávno vydané Dějiny Česka, za nimiž jako editoři stojí profesoři pražské filozofické fakulty Jan Klápště a Ivan Šedivý.

Pro hodně lidí patrně nebudou Dějiny Česka, vydané v prestižní edici Nakladatelství Lidové noviny Dějiny států, úplně příjemným čtením. Pokud bychom totiž měli najít jednu charakteristiku, která kapitoly pojednávající o českých zemích od časů Velké Moravy až téměř do současnosti spojuje, mohli bychom jmenovat snahu o demýtizaci našich národních dějin.

Vzhledem k tomu, že se v současnosti řada historických paralel používá v poslední době úplně nevhodně, často z neznalosti jejich původce, ale i adresátů, jimž jsou jeho slova určena, je to jen dobře.

„Prosím všechny politiky napříč spektrem, aby si zakázali přirovnávat každou druhou vládní bramboračku k Únoru 1948. Pomalu se z něj stává mýtický totem 20. století. Pro tato přirovnání vám chybí trocha té války předtím, špetka Stalina a pár deka Gottwalda….,“ napsal tento týden na Twitter historik a bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík.

To si evidentně uvědomili i autoři, k nimž vedle zmíněných profesorů patří třeba i legendy oboru jako je Josef Žemlička, Petr Sommer, František Šmahel či Jiří Štaif, ale již i naplno etablovaní historici střední generace, například Martin Nodl, Marie Šedivá Koldinská, Vít Smetana či současný děkan pražské filozofické fakulty Michal Pullmann.

Do dějin patří všechno
Je tak skvělé, že nyní můžeme sáhnout po další knize, v níž se zrcadlí i tato obecná věta editorů z jejího úvodu: „Součástí dějin je vše, dobré i špatné: „sametová revoluce“, „normalizace“, i pankrácká sekyrárna, Jan Hus i Emil Hácha, Jan Žižka, Václav Radecký i Ludvík Svoboda, Přemysl Pitter i Klement Gottwald, Mnichov i bitva u Chlumce.“ Stejně jako to, že: „Zavrhli jsme snad již iluzi, že to, co otevřená společnost potřebuje, jsou univerzální, provždy platné dějiny.“ (str. 9)

Kniha je tak podle jejích autorů hlavně jakousi pozvánkou k diskuzi, což se daří zejména v případě dějin 19. a 20. století. Při četbě kapitoly Nástup mas. České země v letech 1890-1920 od Rudolfa Kučery se pak člověk neubrání dojmu, jak podobná je doba, v níž žijeme, té na na přelomu předminulého a minulého století. Tehdy lidem život doslova proměnila technika, všechno se zrychlilo, zmodernizovalo a zatímco pro jedny tím i zjednodušilo, pro druhé se to naopak stalo daleko složitějším.

„Ne náhodou se jedním z nejrozšířenějších obchodních artiklů konce 19. století staly kapesní hodinky a jednou z nejčastějších lékařských diagnóz neurastenie. Bez masově rozšířených hodinek by fungování moderních městských společností, vázané na dochvilnost a přesný rytmus, nebylo představitelné a právě tyto prvky pro řadu lidí znamenaly příliš nových impulzů, jež nezřídka ústily až v lehčí nervové poruchy. Mezi zcela nové profese se tak zařadil psychoterapeut a psychiatr,“ píše v knize Rudolf Kučera (str. 191)

Poprvé naplno došlo i ke generačním střetům v současném slova smyslu spojeným i se stále častějším přesunem lidí do měst, které představovaly nový svět, kde bylo možné skoro všechno. Dokonale uspět, ale rovněž naprosto propadnout a dostat se tak na dno sociálního žebříčku. Znovu se tu objevuje i střet „českého“ a „německého“, antisemitismus i pocit, že veřejný život není pro každého a je přece jen rozumnější zůstat v pozadí.

Žijeme v historických mýtech
To pravé sundávání klapek z očí ale nastupuje až se začátkem 20. století. „Většina česky mluvících vojáků tedy zůstala věrná habsburské armádě až do konečného kolapsu celého státu na podzim 1918 a sdílela válečnou zkušenost se svými německy či jinak mluvícími spolubojovníky,“ dočteme se ve výše jmenované kapitole (str. 205-206).

Dále se pak Jakub Rákosník podivuje třeba nad tím, proč tolik lidí tak glorifikuje období první republiky: „Tento mimořádně optimistický obraz můžeme chápat jako paradoxní přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, v paměti evropských národů není obvyklé takto pozitivní vnímání nestabilního meziválečného období, v němž vzpomínání na „skvělá dvacátá léta“ (americká dekáda roaring twenties) byla překryta pamětí na mizérii velké hospodářské krize. Za druhé, bylo to naopak právě negativní bezprostřední vzpomínání na první republiku, které vedle dalšího vytvořilo po roce 1945 shodu mezi stranami Národní fronty, že cesta k nějaké podobě socialistické společnosti bude žádoucí vývojovou trajektorií pro obnovené Československo. A za třetí, obraz meziválečného Československa jako ekonomicky vzkvétajícího ostrova demokracie a stability je příliš jednostrannou perspektivou, jež stěží obstojí v konfrontaci s kritickou historickou analýzou.“ (str. 216)

A podobným způsobem autoři pokračují i v dalších, historicky ještě složitějších obdobích.

České komplexy
Nejnovější kniha o dějinách českých zemí tak samozřejmě nezůstává, zvláště pokud jde o moderní dějiny, u pouhé faktografie. Spíše naopak, velmi často ji záměrně opomíjí. Pokud by se tak chtěl někdo seznámit opravdu podrobně zejména s dějinami 20. století, zkrátka si tak nějak zopakovat středoškolský dějepis, nebo dokonce dohnat znalosti z něj, nejsou Dějiny Česka tím nejvhodnějším čtením.

Naopak i jen pro trochu poučené čtenáře, kteří se v jednotlivých historických epochách alespoň základně orientují a nepotřebuje ledacos dopodrobna vysvětlovat, jsou ale tím nejlepším, co je v daném žánru v současnosti k dostání. Čeští historici si totiž ještě příliš neosvojili moderní metody, které i k vysvětlení velkých a politických dějin stále častěji překračují hranice jednotlivých věd. Naštěstí to ale není případ přírůstku edice Dějiny států, která nyní čítá již přes 80 titulů.

I díky tomu se na zhruba 300 stranách daří podat celistvý obrázek o historii nejen zdejšího území, ale i českého národa a jeho neustálých a opakujících se problémech i komplexech.

Demytizace českých dějin

LEONA KRÁLÍKOVÁ

Zdroj: http://www.klubknihomolu.cz/157933/demytizace-ceskych-dejin/

V edici nakladatelství Lidové noviny vyšly Dějiny Česka, které se spíše než o syntézu národních dějin snaží o jejich demytizaci. Pro některé čtenáře proto kniha může být rozčarováním, nicméně s ohledem na hojně citované polopravdy v médiích je potřebná.

Publikace Dějiny Česka, kterou vydalo roku 2019 nakladatelství Lidové noviny v edici Dějiny států, je dílem kolektivu renomovaných historiků v čele s editory Janem Klápštěm a Ivanem Šedivým. Jan Klápště, český archeolog, se zaměřuje na středověké osídlení. Ivan Šedivý, český historik, se specializuje na první světovou válku, dějiny ČSR v období let 1918 až 1938 a na vojenské dějiny habsburské monarchie ...

V edici nakladatelství Lidové noviny vyšly Dějiny Česka, které se spíše než o syntézu národních dějin snaží o jejich demytizaci. Pro některé čtenáře proto kniha může být rozčarováním, nicméně s ohledem na hojně citované polopravdy v médiích je potřebná.

Publikace Dějiny Česka, kterou vydalo roku 2019 nakladatelství Lidové noviny v edici Dějiny států, je dílem kolektivu renomovaných historiků v čele s editory Janem Klápštěm a Ivanem Šedivým. Jan Klápště, český archeolog, se zaměřuje na středověké osídlení. Ivan Šedivý, český historik, se specializuje na první světovou válku, dějiny ČSR v období let 1918 až 1938 a na vojenské dějiny habsburské monarchie v období let 1789 až 1918. Titul se nesnaží být další syntézou dějin českých zemí, ale volí cestu autorského uchopení jednotlivých témat a období dějin Česka. Volba diskutovaných témat vycházela z poznání, které kapitoly z našich dějin jsou pro veřejnost důležité a které jsou zároveň problematické, opatřené nánosem polopravd a mýtů.

Autoři publikace si uvědomují, že některé historické události či jevy v českých dějinách si veřejnost idealizuje a hojně (a často ve zkreslené podobě) je využívá jako argumenty v diskuzích o aktuální politické situaci. Nemalá část veřejnosti přijímá jako fakt například to, že původem čeští vojáci byli během první světové války k nástupu do rakouské armády nuceni násilím a že do legií vstupovali primárně z vlasteneckého nadšení. První republika bývá často nazírána jako dokonalé období, ke kterému bychom se měli vracet. Proto autoři esejistickou formou zpracovávají vybraná témata z českých dějin co nejvíce objektivně a bez nánosu mýtů. Vysvětlují, že součástí dějin se stává to dobré i špatné, a že není vhodnou cestou negativní události či jevy zkreslovat, aby vyznívaly příznivěji.

Než jsem publikaci četla, vyslechla jsem na ni velmi rozporuplné reakce. Zatímco někteří čtenáři ji vyzdvihovali jako jiný pohled na české dějiny respektující moderní přístupy historického bádání, jiní byli zklamaní, protože očekávali spíše syntetický přístup. Proto považuji za vhodné upozornit, že Dějiny Česka nejsou faktografií, naopak se jí spíše vyhýbají. Nejde tedy o vhodné čtení pro čtenáře, kteří se v českých dějinách příliš neorientují a čekají jakousi učebnici dějepisu pro pokročilé. Naopak čtenářům, kteří mají alespoň středoškolské znalosti našich dějin, publikace poskytne mnoho materiálu k přemýšlení. Knihu doporučuji jako vhodnou četbu pro ty, které zajímají české dějiny bez příkras.

 


Dále doporučujeme