Mohutné dvousvazkové dílo už na první pohled předčí svým rozsahem vše, co bylo u nás dosud o raně novověkém cestování publikováno. V české literatuře má jediný – a to medievistický – protějšek v monografii Františka Šmahela, věnované cestě Karla IV. do Francie;1 jemu se blíží také svou bohatou obrazovou výbavou. Pomineme-li autora vydaného cestovního deníku, pak je toto dvousvazkové dílo výsledkem činnosti šesti historiků, převážně se školením v pomocných vědách historických, kteří rozmanitým způsobem kombinují zájem o raný novověk s dějinami výtvarného umění a cestování (Zdeněk Hojda, Jana Marešová, Alexandra Tesaříková), s historickou geografií a kulturními dějinami Itálie (Eva Chodějovská), s historií hispánského světa (Milena Hajná) a se širokým rozhledem po pramenech literární povahy, pocházejících ze střední a jižní Evropy (Alessandro Catalano). Vzájemnou komplementaritu vykazuje skupina autorů také v jazykové vybavenosti, neboť Černínův cestovní deník klade značné nároky na znalosti v oborech bohemistiky, germanistiky a romanistiky, a to se zvláštním zřetelem k vývojovému stadiu italštiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a češtiny 17. století. Pozoruhodným rysem této publikace je rovněž skutečnost, že před vlastní kritickou edicí cestovního deníku předchází důkladná srovnávací analýza tohoto i dalších pramenů a vystižení fenoménu šlechtického cestování. Autoři úvodem prohlašují, že jim nešlo o sepsání monografie o kavalírských cestách, nýbrž o vytvoření kulturního atlasu Evropy druhé poloviny 17. století, a lze potvrdit, že tato volba přinesla správnou orientaci výzkumu. V prvním svazku vzniklo rozsáhlé vědecké pojednání, které s vysokou pravděpodobností bude badateli – o širší čtenářské veřejnosti ani nemluvě – využíváno více než samotná pramenná edice.

Autoři charakterizují kavalírskou cestu (grand tour) jako závěrečnou fázi vzdělávání mladých aristokratů, která jim měla umožnit osvojení kulturního habitu jako předpokladu pro začlenění do dvorské společnosti ve střední a západní Evropě. Označují grand tour za vzorový příklad kulturního transferu, přenosu vzorců chování a jednání, idejí i materiální kultury. Toto východisko je vhodné jak pro studium dějin cestování v sociálním a kulturním kontextu, tak i pro poznání stále znovu diskutované problematiky center a periferií v raném novověku.

První rozsáhlý oddíl monografického svazku je věnován Černínům z Chudenic v 17. století. Rod, na němž jsou obecné problémy cestování přednostně demonstrovány, se vyznačoval vzestupem původně průměrné rytířské rodiny mezi panské a hraběcí rody s vysokou prestiží, podepřenou kořistěním Heřmana staršího na pobělohorských konfiskacích. Se smyslem pro proporce zredukovali autoři genealogické údaje a soustředili se na cestovatelské aktivity jak zakladatele rodového fideikomisu Heřmana (1579– 1651), tak i jeho prasynovce a dědice Humprechta Jana (1628–1682). Ačkoli Heřman vykonal pouť do Svaté země a Egypta a další Černínové pokládali kavalírskou cestu po západoevropských zemích za předpoklad své společenské a politické kariéry, jejich zájmy směřovaly především do Itálie. V tomto smyslu jsou biografické partie významným příspěvkem především k poznání kontaktů české šlechty s papežským dvorem v Římě, s prostředím Benátek, Mantovy, Florencie a Sieny. Naznačují rovněž podíl zcestovalé české šlechty na zprostředkování kulturních kontaktů habsburského císařského dvora a obecněji střední Evropy s Itálií a na diplomatickém zastoupení císaře v Benátkách.

Pokud jde o společenské prostředí, v němž se pohyboval Černín a další středoevropští kavalíři, potvrzuje i tato kniha, že – kromě oficiálních audiencí a místních slavností či náboženských a studijních kontaktů – setrvávali především v okruhu svých „krajanů“, jimiž byli šlechtici z českých a rakouských zemí, z německých teritoriálních států a také z Polska. Šlo zjevně o trvalý jev, objevující se již u předchozích šlechtických výprav a náboženských poutí, ostatně odpovídající přirozenému chování lidí, kteří neusilovali o trvalé zakotvení v navštívených zemích, nýbrž naopak o získání takového souboru poznatků, který by podpořil jejich vzestup po návratu do vlasti.

Druhý oddíl monografie se zaměřuje na infrastrukturu cestování. Jde o výklad kombinující dobové prameny a literaturu s konkrétními zmínkami v cestovním deníku a korespondenci černínského původu, což dodává této interpretaci specifickou hodnotu. V některých ohledech přináší zejména pro poslední třetinu 17. století zobecňující poznatky, ale od klasického díla Antoniho Mączaka o každodennosti na raně novověkých cestách z roku 19782 a jeho pokračovatelů se liší právě tím, že dříve získané souhrnné znalosti cestování konfrontuje s praxí ověřenou na jedné velké kavalírské cestě. To se týká všech podstatných stránek cestovatelské infrastruktury, mezi nimiž zásadní místo zaujímá „pošta“ jako nástroj k přepravě osob a zároveň informací.

I když je příslušná černínská korespondence zachována neúplně, soubor 400 dopisů z let 1678–1684 vytváří – vedle zmínek v deníku – mimořádně rozsáhlou pramennou základnu. Badatelka o této tematice Eva Chodějovská tu navíc vyhodnotila také poštovní příručky ze 17. století, aby osvětlila síť vzájemně si konkurujících „národních“ poštovních organizací a okolnosti, za nichž se udržovaly víceméně pravidelné kontakty mezi cestovateli a jejich rodinným zázemím, stejně jako mezi zainteresovanými osobami v zahraničí. Na základě datace listů a poznámek v nich do značné míry osvětlila složitý, ale v 17. století už poměrně dobře fungující provoz poštovních spojů a právem tuto formu komunikace označila za jeden ze základních předpokladů rozvoje kavalírského cestování. Velmi přehledně se podařilo osvětlit rovněž krytí cestovních výdajů prostřednictvím rozvinutého směnečného obchodu mezi střední, jižní a západní Evropou. S využitím dobových map, kosmografií, geografických popisů jednotlivých zemí a rozmanitých tištěných průvodců, ale zároveň s přihlédnutím k fondům historických knihoven v Čechách a na Moravě je tu vystižena informační báze pro přípravu cest a jejich realizaci; to je pak názorně předvedeno na příkladu Říma a na možnostech jeho poznávání.

„Kavalírské cestování v praxi“ nezůstalo jen popisem cestovatelské každodennosti. Naznačuje to kupříkladu výklad Zdeňka Hojdy o cestovní instrukci, který rozebírá pokyny hraběte Humprechta Jana Černína synovi Heřmanu Jakubovi, do nich promítnuté jeho názory a životní zkušenosti; vystihuje složité vytváření instrukce a její doplňování v průběhu Heřmanovy cesty (1678–1682), ale při tom neulpívá na rozboru jednoho pramene; naopak využívá srovnání s jinými soudobými instrukcemi a dospívá tím k vystižení obecnějších rysů kavalírských cest z hlediska jejich dlouhodobě připravovaného programu na jedné straně a nutné improvizace každého aristokratického cestovatele na straně druhé. Vystihuje rovněž názory zkušeného českého politika na úroveň panovnických dvorů v Itálii a na jejich svébytné společenské ovzduší v porovnání s Francií a Španělskem. Zároveň odhaluje skryté rysy myšlení české aristokracie druhé poloviny 17. století, zejména kombinaci kosmopolitního rozhledu se zemským patriotismem, který se projevoval i v daleké cizině důsledným připomínáním svátku sv. Václava.

V souvislosti s poznáváním aristokratických družin, jež vyrážely z formálně rekatolizovaných Čech a pohybovaly se nejen po katolických jihoevropských státech, ale také po konfesijně pestré střední Evropě, je pozoruhodná rekonstrukce sociálního mikrokosmu, který na cestách obklopoval hraběte Heřmana Jakuba Černína. Dík bohatství zachovaných pramenů lze doložit, že v jeho tříčlenném doprovodu se objevil komorník luteránské víry (který byl dokonce připuštěn na audienci u papeže), jehož se Černín sice pokoušel získat pro katolicismus, ale nijak ho ke konverzi nenutil; v kontrastu s přísně hierarchizovanou společností cestoval s hrabětem v roli pážete mladý měšťan z poddanského města Sobotky, který se věnoval sebevzdělávání po boku svého pána.

Rozsáhlé popisné partie, věnované infrastruktuře cestování, stavu cest, dopravním prostředkům, rychlosti pohybu, průvodcovským službám či možnostem ubytování a stravování při jízdách po Evropě, rozšiřují a doplňují poznatky, jež před lety shrnul Antoni Mączak a návazně obohatila řada jiných evropských autorů. Oproti nim však česká publikace přináší významný doplněk, totiž konfrontaci se zaznamenanými zkušenostmi Černínů, Šternberků a dalších českých cestovatelů, což je zvláště významné proto, že srovnávací základnu tvoří poznatky lidí ze sociálně a geograficky homogenního prostředí. Netřeba zdůrazňovat, že tu jde zároveň o velmi užitečný doplněk příslušných kapitol Petráňových Dějin hmotné kultury.3

Množství zajímavých jednotlivin, doložených ve šlechtických pramenech české a moravské provenience, vytváří dobrou základnu pro srovnávání úrovně infrastruktury v jednotlivých evropských zemích. V zásadě potvrzuje předpoklad o větší vyspělosti cestovatelské infrastruktury v Itálii, Francii a jihoněmeckých zemích oproti Španělsku a Portugalsku. Zmínku si zaslouží rovněž úvaha o sociální komunikaci mezi cestovateli a hostitelským prostředím; publikace zdůrazňuje – zejména při cestování po Itálii – symbolický význam darů, převážně nadstandardních potravin, jako výrazu přízně či úcty. Je otázkou, zda lze tento způsob přátelské komunikace nazývat „především italskou zvyklostí“ (I, s. 222), když byl už ve druhé polovině 16. století rozšířen také mezi šlechtou v českých zemích, jak hojně dosvědčují například rožmberské účty a listy či korespondence olomouckých biskupů.

Pozoruhodný je výklad o způsobu vzdělávání šlechticů na kavalírských cestách, a to na tradičních univerzitách (zejména v Sieně) i na hojně vyhledávaných šlechtických akademiích (zvláště Accademia Reale v Turíně). Zde se velmi dobře osvědčila kombinace obecných pramenů, týkajících se jednotlivých vzdělávacích institucí, s deníkovými záznamy šlechticů pocházejících z českých zemí. Autoři detailně prozkoumali jak strukturu výuky, tak i denní program, což je pro poznání vzdělávacího procesu středoevropské aristokracie zásadně důležité. Rovněž rozbor nákladů na vzdělávání přináší cenné poznatky a stanovení jejich výše (čtvrtina až polovina veškerých vydání na cestě) dokládá, že vzdělávání nebylo formální ozdobou, nýbrž podstatnou součástí kavalírských cest. Doplňkem představy o utváření šlechtických osobností je výklad o náboženské formaci během grand tour. Při začlenění do rámce barokní zbožnosti zdůrazňuje specifické rysy religiozity na cestách, spjaté s poznáváním mezinárodně významných poutních center (Řím, Loreto, Assisi), s pronikáním do prostředí papežského dvora, do blízkosti kardinálů a jiných prelátů i se společenskými a politickými aspekty veřejně projevované oddanosti katolicismu.

Zhruba polovinu monografie tvoří historicko-topografické pojednání o místech, jimiž Heřman Jakub Černín projížděl. Uvádí do významných sídel od Benátek po Neapol, od Řezna po Madrid, Escorial a Lisabon, přičemž největší pozornost věnuje Římu, Florencii a Turínu. Na základě podrobné znalosti literatury a s přihlédnutím k dostupným pramenům kniha charakterizuje význam měst, jejich obyvatelstvo, politické a společenské uspořádání, kulturní poměry, umělecké památky a slavnosti. To vše je založeno na konfrontaci s výpovědí Černínova deníku a korespondence, ale také dalších cestovních relací české šlechty 17. století. Rekonstruuje tím obraz jihoevropských zemí, jaký si na základě vlastních zkušeností vytvářeli urození Středoevropané, tedy reflexi tamních poměrů; zároveň určuje geografický a vzdělanostní horizont, k němuž se v 17. století dopracovala nejnáročnější část obyvatelstva českých zemí. V porovnání s poměry, jež známe z pramenů o cestách v 16. věku, došlo o století později nepochybně ke značnému rozšíření i prohloubení těchto znalostí.

Výklad o jednotlivých městech, doprovázený vhodně volenou ikonografickou a kartografickou dokumentací, značně přesahuje tematický záběr Černínových cestovních aktivit a stává se příspěvkem k dějinám politických, společenských a kulturních vztahů mezi Itálií (případně Španělskem) a střední Evropou. Přes toto tematické rozšíření zůstává do textu pečlivě zakomponován specifický pohled českých cestovatelů, vystižení jejich zájmů, zážitků a úsudků o prostředí, v němž se na cestě pohybovali. Obecná i speciální složka tohoto výkladu je založena na velmi rozsáhlém výzkumu, je zpracována s příkladnou důkladností a stává se zásadním podkladem k dalšímu studiu zejména dějin česko-italských vztahů v raném novověku.

Při přípravě k vydání cestovního deníku Heřmana Jakuba Černína bylo možno vyjít ze tří rukopisů, z nichž nejúplnější (byť nezachycující závěrečnou část téměř čtyřletého putování) je Černínův autograf. Vedle něho však byly využity všechny odlišnosti a doplňky, které přinášejí autograf Černínova pážete Václava Příhody a další rukopis pořízený s jistým časovým odstupem pro reprezentační účely. Zvláštností deníku je skutečnost, že jak mladý aristokrat, tak i jeho pobočník dokázali psát v jazycích zemí, jimiž právě projížděli, tedy česky, německy, italsky, francouzsky a španělsky (navíc s citacemi v latině). Ačkoli po literární stránce nešlo o nijak náročný styl a třebaže ani po pravopisné stránce nebyl záznam vždy korektní, přece jen oba cestovatelé při popisu široké škály reálií a životních situací prokázali značné jazykové schopnosti. Tím ovšem připravili editorům vděčnou látku nejen k obvyklému kodikologickému rozboru, ale také k zevrubné lingvistické analýze a následně k nesnadnému překládání ze všech uvedených jazyků (samozřejmě s výjimkou starší verze češtiny).

Celkovou orientaci v původním i přeloženém textu usnadnili čtenáři připojením přehledně zpracovaného itineráře kavalírské cesty z let 1678–1682 a mapy, která navíc zachycuje i další Černínovu cestu po západní Evropě z roku 1684 (k ní se již podobný deník nezachoval). Vznikla tak edice s poměrně složitou strukturou, ale ve výsledku – díky dobrému typografickému řešení – přece jen přehledná. Ve třech paralelních sloupcích totiž uvádí originální znění Černínovo, poté verzi deníku pážete Václava Příhody i později vzniklý opis a nakonec český překlad hlavního textu s doplňky dalších dvou rukopisů, což vše je doprovázeno výborně propracovaným systémem textově kritických poznámek a velmi podrobných věcných vysvětlivek. V tomto provedení představuje edice maximální vstřícnost vůči uživateli pramene, především ovšem vůči čtenáři znalému češtiny, který může využít veškerého interpretačního aparátu. Jelikož je téměř celý text cestovního deníku sepsán a vydán v západních jazycích, dobře poslouží i zahraničnímu čtenáři při srovnávacím studiu tohoto typu pramene či fenoménu kavalírských cest.

Osobité pojetí monografie spojené s edicí vede k tomu, že výchozí prameny a v nich zahrnutá tematika jsou zpracovány na pěti úrovních: 1. v edici a překladu deníkových záznamů; 2. v průvodních poznámkách a komentářích k vlastní edici; 3. v pojednání o hlavních navštívených lokalitách; 4. v syntetizujícím výkladu o infrastruktuře, podobě a okolnostech cestování ve druhé polovině 17. století (interpretační text je zde odlehčen přesunutím velké části detailní faktografie do často rozsáhlých poznámek pod čarou); 5. ve výběru a popisu připojených ikonografických pramenů, které vytvářejí přesah do dějin umění, architektury, sběratelství, mecenátu i do sociálních a intelektuálních sítí, s nimiž se čeští cestovatelé snažili navázat kontakt. Originální ilustrace, vybrané ze sbírek řady českých a zahraničních institucí, nejenže těsně souvisejí s výkladovým textem, ale samy o sobě jsou podrobně interpretovány v důkladných mnohařádkových popiskách. Tento několikanásobně kombinovaný přístup se nemohl místy vyhnout opakování týchž údajů, ale i v takových případech se to stalo účelně, bez narušení celkově zdařilé kompozice dvousvazkového celku.4

Mimořádnost této publikace zdůrazňuje také nevšedně rozsáhlý dokumentační aparát. Nespočívá jen v bibliografii, seznamu map a vyobrazení, rejstřících místním a osobním (vždy s upřesňujícími identifikačními údaji) a cizojazyčných souhrnech (anglickém, německém, italském a španělském). Je tu rovněž chronologická tabulka života Heřmana Jakuba Černína, dále analyticky pojatý chronologický přehled pramenů k zahraničním cestám českých a moravských šlechticů v 17. století a tabulka poštovních spojů na vybraných evropských trasách (doplňující v textu porůznu roztroušené údaje z oboru historické metrologie).

Krásné, informačně bohaté dílo je téměř po všech stránkách vzorovou ukázkou vzestupu českého bádání o dějinách cestování a o vývoji kulturního i společenského propojení českých zemí s ostatní Evropou. Vzhledem k přesahu této tematiky do kontaktů s Itálií a dalšími ohnisky raně novověké kultury by si – alespoň ve zkrácené verzi – zasloužilo překlad do italštiny nebo některého jiného západního jazyka. Podalo by svědectví o místě Čech v Evropě 17. století, o bohatství českých archivů i knihoven a zároveň o vzestupu české kulturní historiografie.