I rodina má svou paměť

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Rodinná paměť v interdisciplinárním kontextu

Kolektiv autorů

Paměťová studia, o jejichž boomu v podobě nejrůznějších pamětí, vzpomínek či memoárů není pochyb, tematizovala povětšinou paměť jako individuálního nebo kolektivní/národní. Rodině v tomto kontextu nebyla zatím věnována náležitá pozornost, a to přesto, že valná část našeho života se odehrává právě v rodině. Tato publikace nahlíží na rodinnou paměť inovativním a originálním způsobem, prostřednictvím čtyř vědních disciplín – psychologie, literární vědy, historie a filozofie. Spojnicí jednotlivých kapitol je předpoklad, že rodinná paměť je nestálá entita měnící se vzhledem k potřebám dané rodiny i vzhledem k současným společenským a kulturním normám.

Počet stran: 248

Vazba: vázaná

Ilustrace: černobílé fotografie

Formát: 140 x 200

ISBN: 978-80-7422-584-0

Datum vydání: 21. ledna 2019

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 28 ks

249,– (−15%)  212,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
2
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Labyrintem rodinné paměti

Jan Lukavec

Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/41381/svarickova-slabakova-radmila-et-al-i-rodina-ma-svou-pamet

Kniha interdisciplinárně zkoumá, jak se mění rodinné vzpomínání a nakolik je potřebné identitotvorné příběhy uchovat i v budoucnosti.

Může být rodina nositelem paměti? Jak se mění rodinné vzpomínky při mezigeneračním přenosu? I na tyto otázky hledá odpověď kniha I rodina má svou paměť: rodinná paměť v interdisciplinárním kontextu, do níž svými příspěvky přispěli odborníci z oblastí psychologie, literární vědy, historie a filozofie, kteří se pak pokoušejí i o jakousi syntézu, jež ale místy působí problematicky či rozpačitě, protože přístupy zmíněných vědců jsou příliš odlišné.

Psycholožka Irena Sobotková a historička Radmila Švaříčková Slabáková (nar. 1970) nejprve přibližují svůj výzkum mezigeneračních příběhů ...

Kniha interdisciplinárně zkoumá, jak se mění rodinné vzpomínání a nakolik je potřebné identitotvorné příběhy uchovat i v budoucnosti.

Může být rodina nositelem paměti? Jak se mění rodinné vzpomínky při mezigeneračním přenosu? I na tyto otázky hledá odpověď kniha I rodina má svou paměť: rodinná paměť v interdisciplinárním kontextu, do níž svými příspěvky přispěli odborníci z oblastí psychologie, literární vědy, historie a filozofie, kteří se pak pokoušejí i o jakousi syntézu, jež ale místy působí problematicky či rozpačitě, protože přístupy zmíněných vědců jsou příliš odlišné.

Psycholožka Irena Sobotková a historička Radmila Švaříčková Slabáková (nar. 1970) nejprve přibližují svůj výzkum mezigeneračních příběhů třinácti soudobých rodin, o kterém současně vydaly i samostatnou knihu Rodina a její paměť v nás ve světle třígeneračních vyprávění (Stanislav Juhaňák – Triton, 2018). Literární vědci Marcin Filipowicz (nar. 1975) a Alena Zachová zkoumají téma rituálů v románových ságách typu Buddenbrookovi: Úpadek jedné rodiny Thomase Manna, Sága rodu Forsytů (The Forsyte Saga) Johna Galsworthyho nebo Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa. Jitka Kohoutová analyzuje rodinnou paměť některých slavných českých rodin 19. století, jak ji zachytily sestry Karolina Světlá a Sofie Podlipská či Eva Vrchlická. A Marek Petrů téma pojednal v širokém kontextu etologie, neurologie či vizionářských plánů typu kryoniky nebo uchování a přenosu paměti a lidské identity čistě digitální cestou. A nechybí ani exkurz k psychickým onemocněním, například pacientům, jejichž schopnost ukládat nové informace skončila v okamžiku, kdy u nich došlo k poškození mozku. Desítky let tak mohou žít s pocitem, že je jim stále dvacet let, který ovšem může být otřesen při pohledu do zrcadla.

U nejstarších pamětnic, Světlé a Podlipské, autoři konstatují, že v jejich rodinných vzpomínkách udával zásadní tón příběh českého národního obrození, který se utvářel prakticky souběžně. Naopak pro Evu Vrchlickou, vnučku Podlipské a praneteř Světlé, už ukotvení ve staré české rodinné tradici nebylo důležité, pravděpodobně z toho důvodu, že pro ženu žijící velkou částí života ve 20. století byl český národní zápas již vybojován. Zároveň si všímají toho, že pro obě sestry vzpomínaly na domov ve smyslu fyzického domu, Vrchlická se vrací spíše k jeho dematerializované verzi, nehmotnému domovu coby kouzelnému světu obydlenému takřka mytickými postavami.

O současném rodinném vzpomínání kniha tvrdí, že už často nesahá do takové hloubky jako v 19. století. „Identitotvorný příběh“, k němuž by se nějakým způsobem vztahovali všichni členové rodiny více generací, dnes nemají. Současné rodinné příběhy se zdají být velmi efemerní povahy a převládají spíše ty celospolečensky nejaktuálnější. Dle předpovědi autorů se další generaci či dvě z paměti pravděpodobně vytratí příběhy o druhé světové válce, podobně jako nyní pomalu mizí příběhy o první světové válce. Za tři čtyři generace se přestanou vyprávět příběhy o komunistickém období a tak dále. Rodiny tak sotva mohou najít pevný bod své existence, k němuž by se dalo vztahovat. Tento úkaz pravděpodobně souvisí se současnou podobou rodiny, jež nemá pevné hierarchické struktury a hranice, na rozdíl od rodin popisovaných v rodinných generačních ságách.

Autoři dále konstatují, že současné rodiny mnohé rituální činnosti provozují (oslavy svátků, Vánoc, Velikonoc apod.), nedovedou však o nich příliš vyprávět. V tom spatřují „souvislost s žánrem rodinné ságy, který sám rovněž nepřináší jednoznačné modely vyprávění o rituálech“. V knize najdeme i srovnání různých verzí téhož příběhu a jeho proměny v rámci mezigeneračního předávání: pro dnešní mladé lidi nepovědomé předměty se během tohoto procesu transformují ve známé, jedinečné zážitky se přizpůsobují panujícím globálním představám o daném historickém období.

Téma rodinné paměti je neobyčejně rozsáhlé, takže u většiny kapitol bychom mohli doplňovat, co vše dalšího bylo opomenuto a jak by zařazení dalšího zdroje či výzkumu mohlo proměnit celkové závěry. Například skvělá kniha Josefa Jedličky Krev není voda (Československý spisovatel, 1991), ukazující odlišné způsoby prožívání, vzpomínání a vyprávění v rodinách vypravěčova otce a matky. Nebo současné výzkumy přenosu prožitých traumat mezi jednotlivými generacemi, jak je provádí Ivan Rektor a Tomáš Rektor (mimochodem otec a syn). Druhý ze jmenovaných uvedl pro Radio Wave: „Když budete mít úžasnou, intelektuální prvorepublikovou rodinu, kde najednou půlka rodiny skončí v politických lágrech a všechna vnoučata se pak budou potácet v alkoholismu, tak tam mnohem snáze nahlédnete to, jak přišla pohroma z vnějšku, která tu rodinu zdestruovala.“ Za zmínku pak také stojí dnešní móda vytváření genealogií a to, jaký vliv to může mít na sebepochopení současníků. Může jim to potvrdit či vyvrátit některé tradované rodinné legendy, dodat jakousi uměle rekonstruovanou rodinnou paměť či (v ojedinělých případech) objevením urozeného předka poskytnout důvod k vychloubání před kamarády či podnět k vlastnímu šlechetnému chování…

Společně se sociology se můžeme ptát, nakolik jsou v současném světě upotřebitelné znalosti minulých generací a jestli rychlé proměny současného světa a překotný rozvoj technologií hodnotu a upotřebitelnost rodinných zkušeností nedevalvují. V tomto smyslu bychom tak mohli chápat závěry Marka Petrů, jež se dostaly i do závěrečného resumé celé knihy, že koncepce osobní identity, založená na kontinuitě autobiografické a rodinné paměti, pomalu ztrácí na významu. Místo toho Petrů navrhuje vztáhnout proces identifikace k budoucnosti, k našim ideálům, projekcím a přáním. Podobně jako pro jednotlivce i pro rodinu podle něj platí, že „je tím, čím chce být. Taková, jaké vyprávění ze sebe udělá.“ To jistě může být pravda, ale jen do jisté míry, protože například oněch traumat zmiňovaných Rektorem se nedá zbavit tak snadno. Což se týká jen části rodin, ale možná existují i další rysy, která se transgeneračně dědí a o kterých je dobré preventivně vědět. Technicky vzato může být asi jedno, jestli tuto znalost člověk získá z genetické analýzy nebo díky vzpomínkám předků, ale společné chvíle strávené vyprávěním v kruhu rodiny budou mít i v budoucnu svůj význam, ať už tato rodina bude mít jakoukoli podobu.

 


Dále doporučujeme