Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Život a smrt kazatele

Pavel Soukup

Když se Janu Husovi blížila čtyřicítka, zdál se být na vrcholu slávy a vlivu. Známý kazatel v Betlémské kapli a bakalář svaté teologie se těšil podpoře královského dvora i přátelství pražského arcibiskupa.

Brzy ale přišly potíže: udání, procesy, klatba, vyhnanství a po něm odchod do Kostnice. Tam byl Hus nakonec uvězněn a upálen jako kacíř. Po celý život se přitom zabýval stejnými myšlenkami jako otcové kostnického koncilu – jak napravit zlořády v církvi, sužované papežským schizmatem a nedůstojným životním stylem kleriků. Co tedy otcové koncilu shledali na Janu Husovi tak nebezpečným, že jej poslali na smrt v plamenech? Kniha se zabývá genezí rozsudku a hledá jeho příčiny v osobitých rysech Husovy životní dráhy a veřejného působení. Líčí jeho úspěch a pád: jakými cestami se mu podařilo získat si proslulost a vytvořit okruh stoupenců a proč to přilákalo pozornost strážců dogmatu. Jan Hus je tu chápán jako příklad veřejně angažovaného učence, který se kvůli své popularitě dostane do vážných potíží. Zachytit život a smrt kazatele znamená zároveň dozvědět se něco o pozdně středověké společnosti, jejím chápání světa, jejím vnitřním napětí a předsudcích.

Počet stran: 228

Vazba: vázaná

Ilustrace: černobílé ilustrace

Formát: 140x200

ISBN: 978-80-7422-374-7

Datum vydání: 14. května 2015

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 9 ks

249,– (−15%)  212,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
2
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Jan Hus. Život a smrt kazatele

Petr Čornej

Zdroj: http://www.hiu.cas.cz/cs/nakladatelstvi/periodika/cesky-casopis-historicky/2016/cislo-1.ep/

Před časem jsem položil napůl rétorickou a napůl vážně míněnou otázku, kdo pro české čtenáře napíše u příležitosti šestistého výročí Husova skonu přehlednou, výstižnou, přitažlivou a zároveň fundovanou biografii, jež by předčila knihu Krzenckovu, určenou německy hovořícím adresátům. Už v roce 2013 tak v náležitém předstihu učinil František Šmahel, po jehož dílu ale spíše sáhne poučenější zájemce. Výpravným publikacím, kombinujícím stručné a spolehlivé podání s barevnými reprodukcemi pak v jubilejním roce vyšli vstříc Zdeněk Vybíral s Jakubem Smrčkou. Nakladatelství Karolinum zase přispěchalo s reedicí úspěšné práce nedávno zesnulého Jiřího Kejře, v kostce rekapitulujícího dosavadní výsledky husovského bádání.4 Mé představě Husova ...

Před časem jsem položil napůl rétorickou a napůl vážně míněnou otázku, kdo pro české čtenáře napíše u příležitosti šestistého výročí Husova skonu přehlednou, výstižnou, přitažlivou a zároveň fundovanou biografii, jež by předčila knihu Krzenckovu, určenou německy hovořícím adresátům. Už v roce 2013 tak v náležitém předstihu učinil František Šmahel, po jehož dílu ale spíše sáhne poučenější zájemce. Výpravným publikacím, kombinujícím stručné a spolehlivé podání s barevnými reprodukcemi pak v jubilejním roce vyšli vstříc Zdeněk Vybíral s Jakubem Smrčkou. Nakladatelství Karolinum zase přispěchalo s reedicí úspěšné práce nedávno zesnulého Jiřího Kejře, v kostce rekapitulujícího dosavadní výsledky husovského bádání.4 Mé představě Husova životopisu se však nejvíce přiblížil Pavel Soukup, který ambiciózně mířil dvojím směrem. Prvotní znění své knížky zacílil do německého prostředí, leč vzápětí vlastní text mírně upravil a přeložil do češtiny, aby ho v pravou chvíli obdrželi domácí knihkupci.

Soukupova knížka už na první pohled splňuje všechny parametry, aby obstála i v nynější hektické době, která paradoxně produkuje tlustopisy, na jejichž pečlivé studium většině lidí chybí dostatek času. Je stručná, promyšlená, původní a namnoze objevná, což nemusí být vždy totéž. Hlavní důvod spočívá v prosté skutečnosti: Autor nevychází ze sekundární literatury, nýbrž čerpá v první řadě z autentických Husových textů, aniž je pochopitelně zvládl v absolutní úplnosti. Při pověstném „workoholismu“ husineckého rodáka není ani takový přístup možný. Mimo jiné i proto, že na kritická vydání řady jeho prací stále čekáme.

Klíč k Soukupově knize i k jeho vidění Husa poskytuje programově zvolený podtitul. Mistr Jan nesporně spatřoval své poslání v kazatelské činnosti, již pokládal za hlavní povinnost křesťanského kněze. Potřeba kázat, tj. vychovávat a ideově formovat posluchače v souladu s principy evangelia a vést je po úzké cestě ke spasení, skutečně prostupuje téměř celým Husovým životem od momentu, kdy dosáhl kněžského svěcení. Stalo se tak v roce 1400, neboť již v adventu téhož roku vystoupil třicetiletý mistr poprvé na kazatelnu. Kapka, složená z několika údajů, shrnuje všechna podstatná a dlouho nejasná data, spjatá s Husovým narozením, vysvěcením a počátkem kazatelského působení. Ano, protagonistou Soukupova díla je Hus kazatel, méně již Hus univerzitní učitel, ač pedagogické zaujetí bylo stejným výrazem jeho touhy vychovávat, usměrňovat i (ruku na srdce) předvádět na veřejnosti vlastní intelektuální schopnosti.

Autor však ví, co dělá a v čem tkví jeho silné badatelské stránky. Více než desetiletí se systematicky věnuje výzkumu českého pozdně středověkého reformního kazatelství v kontextu západokřesťanské kultury,5 takže na základě široké komparace dokáže dominující stránku Husových aktivit plasticky postihnout a zasadit do patřičných dobových souřadnic. A nejen to. Soukup prostřednictvím zachovaných textů proniká do kazatelova vnitřního světa a snaží se citlivě rekonstruovat způsob jeho uvažování. Jednotlivá kázání, postily a proslovy mu zároveň slouží i jako znaky, charakterizující dílčí etapy Husova života. Členění látky do kapitol však není striktně chronologické, časové řazení autor v celé knize propojil s tematickým hlediskem. Nedržíme tedy v rukou klasickou biografii, nýbrž poměrně komplikovaný text, v němž je radost si číst, ale který neusnadňuje rychlou orientaci. Z vlastní zkušenosti si troufám říci, že ani třetí kapitola, shrnující Husův život, ani jmenný rejstřík nám v tomto směru příliš nepomohou.
Stejně zásadní jako kazatelská činnost, ženoucí pražského mistra ve spojení s nonkonformními názory a „horkokrevným“ temperamentem do neřešitelné situace, byla jeho smrt. Ta měla a má i symbolický význam, díky němuž se Hus trvale zapsal do dějin. Soukup se u ní zastavuje v úvodní kapitole i na konci práce, aniž by šetřil bystrými postřehy. Při konstatování rozdílných zobrazení Husova skonu v textech očitých svědků, nicméně neeviduje (ostatně neučinil tak téměř nikdo z českých badatelů) vynikající analýzu Thomase Rathmanna, který jako první důrazně upozornil, že pro Ulricha Richentala i Petra z Mladoňovic byla důležitější interpretace popravy než její „realistický“ popis.6 S jedním Soukupovým tvrzením se však ztotožnit nemohu. Formulaci, že v červnu 1415 hájil Husa „jediný“ český pán, považuji s ohledem na existenci několika stížných listů české a moravské šlechty, z nichž písemnost datovanou 12. května 1415 signovalo přibližně 250 urozenců, i na obavy koncilu ze síly českého reformního hnutí, toliko za efektní hyperbolu.

Ze sofistikované kompozice Soukupovy knihy lze poměrně bezpečně postihnout její nosnou osu. Jan Hus vyrůstá především z podloží domácí dějinné situace a jeho působení organicky navazuje na předchozí reformní myšlení, zrozené v druhé polovině 14. století, kdy české země civilizačně dohnaly tradičně vyspělejší západní Evropu. Nejsilnější a nejvlivnější složkou české reformní tradice tehdy bylo kazatelské hnutí, v němž se na úkor řeholního duchovenstva začalo silně uplatňovat světské kněžstvo a o jehož rozmachu svědčí množství zachovaných kazatelských sbírek. V této atmosféře došlo i k založení Betlémské kaple. Zásadní změnu do českého reformního uvažování vneslo systematické studium filozofických i dalších spisů Jana Viklefa, kterého Hus vnímal jako autoritu téměř srovnatelnou s církevními Otci. Viklef se také od počátku 15. století rychle stával předmětem vyostřených debat na pražském vysokém učení. Ačkoliv i středověké univerzitní prostředí znalo při výkladu teologických problémů cenzuru, v praxi dávalo přednost disciplinárnímu řízení před soudním projednáváním. Proto fakt, že zápas o Viklefa dospěl až do stadia procesního řízení, přesáhl zdi pražské alma mater a posléze též hranice Českého království, vypovídá o jeho mimořádné závažnosti. Účastníci kostnického koncilu v Husovi jednoznačně spatřovali Viklefova stoupence a následovníka, ačkoli mezi míněním obou mužů lze nalézt nejednu diferenci. Dá se proto říci, že pražský mistr byl u Bodamského jezera uvězněn a odsouzen jako usvědčený viklefista, byť definitivní výnos o odsouzení viklefské hereze přijal koncil až v květnu 1415.

Přitom zpočátku Husovu tragickému osudu nic nenapovídalo. Až do roku 1408, jak známo, velmi úzce spolupracoval s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, který měl eminentní zájem na nápravě duchovenstva pražské arcidiecéze. Hus již tehdy vystupoval jako nesmiřitelný kritik konkubinátu, plateb za svátostné úkony i dalších vad kléru, jež tepal nejen v kázáních ad clerum, nýbrž také v Betlémské kapli, kde česky promlouval ad populum. Tato okolnost, zásadový postoj v případě řízení s knězem Mikulášem Abrahámem a zejména angažovanost v obnoveném střetnutí o Viklefa vedly k Husovu rozchodu s arcibiskupem a k následné jednostranné orientaci na krále Václava IV., s nímž udržoval dobré vztahy už dříve a u něhož hledal politickou oporu.
Změna konstelace se přitom odehrála ve chvíli, kdy betlémský kazatel po odchodu mistrů Stanislava ze Znojma a Štěpána Pálče do Itálie stanul v čele českých viklefistů na pražské univerzitě (František Šmahel ho vidí v roli vůdce již dříve) a postupně získával nesporné renomé. Příklon k panovníkovi a jeho dvoru byl přitom logický, poněvadž Hus (ale i Jakoubek ze Stříbra) přiznávali, zcela ve shodě s Viklefem, světské moci oprávnění soudit a trestat nehodné kleriky i napravovat zkaženou církev zábory jejího majetku. Tím fakticky prolamovali hranice mezi světským a kanonickým právem. Není tudíž divu, že panovník i část dvorské a posléze též zemské nobility s Husovým reformním programem sympatizovala. Několikaletá vzájemná součinnost reformního proudu a světské moci přinesla konkrétní výsledky v podobě zásadních změn v radě Starého Města pražského, ve vydání Dekretu kutnohorského a v politické porážce arcibiskupa Zajíce v červenci 1411. Právě široká politická podpora, již se Husovi dostalo a která zahrnula i významné složky (nejen pražského) měšťanstva, podle mého soudu vysvětluje, proč v českých zemích z poměrně širokého spektra reformních konceptů uspěl právě viklefsko-husovský model.

Protiodpustkové bouře v roce 1412 zajisté ukázaly, jak reformní myšlenky Husovou zásluhou překročily prostředí univerzitních kolejí a staly se veřejnou záležitostí, stále zřetelněji štěpící českou společnost. Přesto si, na rozdíl od Soukupa, nemyslím, že by k zásadní roztržce mezi králem Václavem a betlémským kazatelem došlo již v červenci uvedeného roku. Panovník od očividné podpory poskytované Husovi ustoupil až v průběhu roku 1413, kdy bylo zřejmé, že se mu nepodaří udržet spor o Husa jako interní českou záležitost a kdy do hry vstoupilo svolání obecného reformního koncilu. Ani poté ale proti Husovi nevystupoval, navíc v králově blízkosti nadále působili stoupenci viklefsko-husovské reformy. Hlavní důvod, proč tomu tak bylo, se nabízí. Václav IV. by byl sám proti sobě, kdyby podlehl tlaku ze zahraničí a pronásledoval reformisty, svěřující v případě nezbytí nápravu církve do rukou světské (především panovnické) moci.
I úsporný výklad s využitím ještě úspornějších poznámek stačí, aby Soukup přesvědčivě prokázal klíčovou příčinu Husova odsouzení. Právem ji spatřuje v eklesiologických názorech, jež mistr Jan rozpracoval během první poloviny roku 1413 na foliích spisu De ecclesia, polemické reakci na stanovisko profesorů pražské teologické fakulty. Augustinovsko- viklefské pojetí křesťanské církve jako neviditelného sboru predestinovaných, jejichž hlavou je Kristus, bylo ovšem nepřijatelné pro tehdejší přední teology, přítomné v Kostnici. Takto vymezená mystická církev postrádala v jejich očích autoritu, neboť se nikdy nemohla sejít, aby rozhodovala sama o sobě. Ve spojení s Husovou tezí „Nullus est dominus“, upírající morální opodstatnění příkazům vrchnosti žijící v rozporu s Božím zákonem jako nejvyšší normou křesťanského života, hrozila „heretická“ eklesiologie strhnout církev i celou křesťanskou společnost do vírů anarchie. Provádět reformu, o jejíž nezbytnosti nikdo nepochyboval, mohly z pohledu Husových soudců výhradně autoritativní orgány institucionální církve, v daném případě koncil jako shromáždění delegovaných zástupců církevních korporací, nikoliv samozvaní bakaláři teologie z pražské univerzity. Dávám v těchto pasážích autorovi, který se eklesiologickými otázkami zabývá dlouhodobě,7 zcela za pravdu. Byl bych jen nerad, kdyby zapadl cenný postřeh systematického teologa Ctirada V. Pospíšila. Podle jeho mínění Hus svou účastí na koncilu prokázal, že uznává podmíněnou autoritu institucionální církve, pokud to ovšem se svou nápravou opravdu myslí vážně.8
Důvody Husova odsouzení byly ve skutečnosti hlubší, než uvádí rozsudek. Soukup správně upozorňuje na obavu koncilu z mohutného českého reformního hnutí, hrozícího znovu rozdělit západní křesťanstvo v historické chvíli odstranění papežského schismatu a obnovení organizační jednoty církve. I proto by se koncilu hodil více Hus živý, leč kapitulující, než Hus mrtvý. To ovšem dobře věděl i betlémský kazatel, který neodvolal a do posledních chvil činil vše, aby reformní frontu ve své domovině neoslabil.

Jaký je tedy Soukupův Hus? Není to pochopitelně sociální revolucionář, ani sociální reformátor (i když mu sociální cítění jako správnému křesťanskému knězi nechybělo), nýbrž temperamentní kazatel a angažovaný intelektuál, poměřující křesťanskou společnost i sebe sama absolutními nároky Božího zákona. Autor zároveň Husa nahlíží, zejména u vědomí jeho klíčového podílu při zpochybnění úlohy institucionální církve, jako víceméně reformačního myslitele. V tomto bodě bych byl ale přece jen poněkud zdrženlivý. Soukup ví, že Hus jednotu křesťanské církve nikdy nezpochybnil, navíc většina kališníků ještě po celé 15. a delší část 16. století na jednotě křesťanstva vysloveně lpěla a radikální reformační řešení odmítala. Vždy ovšem bude záležet na zvoleném kritériu a úhlu pohledu.

Drobné výtky, kterými glosuji Soukupovu knihu, mají převážně bagatelní ráz (termín „reálný socialismus“ se prosadil až v čase takzvané normalizace a není vhodné jej používat pro označení poměrů v šedesátých letech 20. věku, postrádám odkaz na studii Emila Pražáka, jenž Husa bezpečně určil jako autora latinské duchovní písně9). Sám za sebe pak prohlašuji, že nesdílím fascinaci mladších generací teorií komunikace, neboť sociální sítě u vědomí jejich nebezpečnosti (razantní průniky do soukromí, možnost policejního i jiného sledování) nepoužívám. Naštěstí Soukup ve všech svých pracích nakládá s módními teoriemi střídmě a uvážlivě. Nemá důvod, aby jim propadal. Je poučený, umí a na nic si nehraje, ačkoliv skvěle zná českou i zahraniční vědeckou produkci. Sdělnost a srozumitelnost kvalitu jeho výborné husovské monografie ještě umocňují.

 


Dále doporučujeme