Novátorská kniha historika Jana Mervarta popisuje vyčerpání kulturních elit po krachu Pražského jara.

Reformní snahy Pražského jara jsou tradičně spojovány s uměleckými a intelektuálními kruhy. Historik Jan Mervart se v sympaticky útlé knížce vydané v Knižnici Dějiny a současnost oprávněně pokouší najít odpověď na to, proč po nástupu normalizace v dubnu 1969 složili právě oni tak rychle zbraně respektive ruce do klína.
V „obnovení pořádku“ a odpolitizování aktivních vrstev společnosti Mervart nevidí „logický vývoj“, ale vyústění různorodých snah „realisticky“ rozvíjet budování socialistické společnosti. Upozorňuje i na to, že nová „kulturní elita“ po přeobsazení pozic pod rouškou ideologických frází leckdy tiše navázala na trendy oficiálně odsouzeného reformního procesu.
Knížka Kultura v karanténě detailně zachycuje „očistu“ kulturních institucí – redakcí, nakladatelství, galerií, divadel, filmu a především tvůrčích svazů, jež umělce sdružovaly.
Mervart nesleduje pouze přičinlivé oportunisty, kteří podle stranické direktivy ze svazů znovu učinili poslušné převodní páky režimu, ale upozorňuje na omezování štědrých finančních zdrojů, jež za éry Novotného umožnily umělcům mimořádnou veřejnou aktivitu.
Lpění reformistů na zázemí uvnitř oficiálních svazů navíc normalizátorům umožnilo nepohodlné osoby izolovat a odstřihnout od zdrojů i publikačních možností. Snaha o individuální postup v obavě, aby nebyli obvinění z vytváření frakcí, perzekvovaným zároveň zabránila udržet si vzájemnou solidaritu a v důsledku toho ztratili společenský ohlas. Éra moci psaného slova, tak určující pro intelektuální sféru šedesátých let, navíc celosvětově končí právě po roce 1968 masovým nástupem televize.
Zdařilá sonda do mechanismů „pacifikace“ kulturní sféry je novátorská i v tom, že normalizaci neprezentuje jako izolovaný československý problém, ale snaží se společenskou rezignaci vztáhnout k širšímu kontextu s poukazem na souběžné
vyčerpání ideálů protisystémové revolty v západní Evropě i v USA.