Sborník Podoby československé normalizace nese podtitul Dějiny v diskuzi a je třeba říct, se svým obsahem mu dostojí. Jako celek totiž ta publikace nepředkládá standardní, respektive názorově ucelené zpracování zvoleného tématu, nýbrž skutečně diskuzi o něm.

Svazek, který je druhým titulem nově založené edice Po válce, zahrnuje vějíř pohledů na období normalizace československé společnosti. Odráží skutečnost, že normalizační dění neovlivňovaly výhradně postoje a akce antagonistických sil, tedy na jedné straně vládnoucích (ať už pravověrných, či cynicky pragmatických) komunistů a na straně druhé jejich odpůrců, kteří zahrnovali širokou škálu od někdejších komunistů až po zásadové antikomunisty.

Mezi těmito póly se přelévala početná „šedá zóna“, která režimu navenek přitakávala, aniž by se s ním identifikovala. Oprávněné jsou diskuze, zda se tak dělo pouze a jen ze strachu, či spíše z více či méně pohodlné touhy po klidu a vyhýbání se nesnázím. Leccos naznačuje dávný postřeh o rozdílech mezi érou stalinismu a normalizace: za stalinismu platilo „kdo nejde s námi, jde proti nám“, zatímco během normalizace převážilo „kdo nejde proti nám, jde s námi“.

Editoři Podoby československé normalizace Kamil Činátl, Jan Mervart a Jaroslav Najbert v úvodním zamyšlení konstatují, že obraz novodobých dějin, formálně sice uzavřených, avšak zasahujících do přítomnosti, nevytvářejí výhradně politici, ale také odborníci z různých oborů a potažmo celá veřejnost, která pro prezentaci svých postojů dnes hojně využívá sociální sítě. Editoři dodávají, že postoj k normalizaci neovlivňuje jen osobní zkušenost daného jednotlivce, daná třeba pamětnickou perspektivou, ale také příslušnost k tomu či onomu názorovému proudu. Každopádně přestává platit, že výklad dějin určují vítězové, jakkoli některá stanoviska mohou být vnímána jako menšinová a jiná jako převažující. V knize padne důležité upozornění, že vyhrocené líčení násilnické podoby minulého režimu se může zcela minout účinkem, protože se neshoduje s pamětí a zkušenostmi valné časti obyvatelstva, které ve své každodennosti nic takového nezažilo. Jenže důraz na všednost a každodennost může zase vynést obvinění z idealizace (což se stalo kupříkladu seriálu z produkce ČT Vyprávěj).

Kniha obsahuje hned tři záznamy diskuzí; uskutečnily se v letech 2015–2016 na Filozofické a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Tématem debat byla normalizace jako taková, dále její mediální obrazy, ale též otázky vzdělávacího procesu, který by o ní měl (například na školách) zprostředkovat relevantní informace. Zazněla třeba chvála samostatné činnosti žáků a studentů, kteří se s nadšením vrhli na mapování minulých desetiletí, jak je prožívaly jejich vlastní rodiny. V debatách je možné vypozorovat jak akcentaci předem daných hodnot skrze státem dirigovanou výuku, tak získávání pluralitních informací a jejich interpretaci samotnými studenty, jakkoli pod pedagogovým vedením. Za důležitý považuji tento postřeh: „Učitel nemá říkat, kde je pravda, ale má říkat, co si myslí.“

V knize dále nalezneme tři původní studie, sepsané výše zmíněnými editory. Jan Mervart (*1980) nazval svůj příspěvek Rozdílnost pohledů na československou normalizaci. První analýzy vznikaly už v průběhu husákovské éry, a to v disidentském okruhu; často se na nich podíleli historici či obecněji myslitelé, kteří se aktivně zapojili do reforem šedesátých let. Normalizaci označovali za cizorodý prvek vnucený zvenčí, na jehož prosazení se podíleli jednak kolaboranti, jednak lidé s abnormálně vyvinutou vůlí po moci. Jen pozvolna byly při analýze normalizace zohledňovány také aspekty ryze vnitrostátní. Mervart při mapování oněch analýz zohledňuje škálu autorů různých profesí – například sociologové, politologové či kulturní antropologové upřednostňují jiné jevy než historici. A také uvádí, jak jednotlivé práce byly jinými hodnoceny či kritizovány; zmiňuje kupříkladu polemiky kolem knihy Michala Pullmanna Konec experimentu (2011).

Kamil Činátl (*1975) nazval svou stať Normalizace v interdisciplinárních souvislostech. Staví ji na zjištění, reflektovaném již v Mervartově textu, že normalizací se zabývali i badatelé „odjinud“, tedy vedle historiků či politologů také zástupci sociálních a kulturních věd, a zjišťuje dokonce, jaké zahraniční vzory je ovlivnily. Činátl si cení osobností, které překonaly binární pozice ve výkladech kultury (ostrý protiklad mezi oficiální a disidentskou či exilovou) – jmenuje například sémiotické výpravy literárního vědce Vladimíra Macury. O československých poměrech bádali rovněž zahraniční vědci. Činátl si je vědom, že „doba normalizace po sobě zanechala množství památek a objektů nejednoznačné povahy, o jejichž významu se v posledních letech vedou mnohdy vášnivé diskuze“. A obhlíží i vzpomínání na normalizaci, jak je předkládají romanopisci nebo filmaři včetně pověstného seriálu 30 případů majora Zemana.

Text Jaroslava Najberta (*1987) nese název Období normalizace coby předmět dějepisného a občanského vzdělávání. Píše o různých koncepcích výuky dějepisu – včetně těch, které pochybují, zda do ní patří doba nejnovější. Vždyť i proslulí historici jako Goll a Pekař zastávali stanovisko, že je vhodné zachovávat dostatečný časový odstup od zkoumaného tématu. Najbert se rovněž rozepisuje o vyrovnávání se s minulostí prostřednictvím pořadů České televize. Zní dnes téměř neuvěřitelně, že před dvěma desetiletími padlo na ČT trestní oznámení kvůli uvedení seriálu o majoru Zemanovi. Podala je Konfederace politických vězňů; tato organizace nebyla spokojena ani s výukou dějepisu na školách, učitelé prý nechtěli nebo nebyli schopni látku prezentovat „pravdivě“. S protesty ovšem vyrukovali i komunisté, jimž se pro změnu nezamlouvalo, kterak se o období jejich diktatury ve školách vyučovalo.

Kromě těchto domácích příspěvků nalezneme v obsáhlém paperbacku i čtyři texty zahraniční provenience. Zabývají se kolektivní pamětí (americký sociolog Gil Eyal), náhlým, zcela neočekávaným pádem socialistických režimů (americká antropoložka Katherine Verderyová), sovětskou hegemonií, kdy vše se zdálo být navždy, než to najednou přestalo existovat (ruský, v USA působící antropolog, historik a pedagog Alexej Jurčak), a rovněž strukturou historického vědomí (německý historik Jörn Rüsen). Posledně jmenovaná stať – nese název Historické vědomí. Narativní struktura, morální funkce a ontogenetický vývoj – je přitom dost výlučná: na podkladě dávné skotské legendy o pomoci příslušníku ze znepřáteleného klanu, pokud by se ocitl v ohrožení, autor vytyčuje čtyři varianty, jak takový závazek může být v současnosti vykládán: od doslovného dodržení až k naprostému odmítnutí. A pokaždé se v argumentaci objeví termín „morálka“.

Podoby československé normalizace jsou cenné zejména vznášením otázek. Kniha jako celek varuje před konstrukcemi, v nichž na jedné straně stojí absolutní Dobro a proti němu se tyčí absolutní Zlo, zatímco významově nejednoznačné jevy bývají odsouvány do pozadí. Stačí si vybavit spory o panelové domy: byly přínosem, protože pro mnohé vyřešily otázku bydlení, nebo naopak – podobny králíkárnám – symbolizují šeď represivního režimu?

Redakční zpracování publikace lze označit za pečlivé. Zmíním například poznámky na okrajích tiskových stran, které čtenáře upozorňují, kde ještě jinde se v knize vyskytují zmínky o právě probíraném tématu. To je pomůcka málokdy vídaná, přitom velmi užitečná. Každou kapitolu provázejí podrobné citační odkazy, v závěru publikace neschází jmenný rejstřík a seznam literatury.