Soudruzi a jejich svět

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Sociálně myšlenková tvářnost komunismu

Pavel Kolář

Miliony lidí po celém světě se ve 20. století upsaly myšlence komunismu. Ať byly jejich pohnutky jakékoliv, žádná jiná ideologie neovlivnila moderní dobu tak pronikavě a trvale jako právě vize spravedlivé beztřídní společnosti. Kniha Soudruzi a jejich svět podniká cestu do hlubin této pro nás již exotické mentality: rekonstruuje každodenní jazyk obyčejného komunisty, zkoumá jeho myšlenkový svět, jak se vyvíjel tváří v tvář politickým změnám. V ohnisku práce je pět ústředních motivů komunistické obrazotvornosti: Dějiny, Strana, Národ, Nepřítel a Čas. Autor dochází k závěru, že prostí komunisté nebyli netečnou masou, nýbrž aktivními hybateli dění s bohatými formami politických postojů. Dějiny komunismu, jeho vzestupů a pádů, mohou v tomto pojetí sloužit jako vodítko k pochopení toho, jak fungují ideologie v soudobém světě.

Počet stran: 296

Vazba: brožovaná

Ilustrace: černobílé fotografie

Formát: 140 x 200

ISBN: 978-80-7422-592-5

Datum vydání: 14. ledna 2020

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 32 ks

299,– (−30%)  209,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Pavel Kolář: Soudruzi a jejich svět: Sociálně myšlenková tvářnost komunismu

ARTÚR SOLDÁN

Zdroj: http://www.klubknihomolu.cz/160866/pavel-kolar-soudruzi-a-jejich-svet-socialne-myslenkova-tvarnost-komunismu/?fbclid=IwAR1lAWj-e1n7MnV3F-O9T4HjjtRYJRO7eFXorVUG4SEH-Gkd7ietAvzlDXI

V januári 2020 vyšlo vo vydavateľstve NLN, s. r. o. a Ústavu pro studium totalitných režimů veľmi zaujímavé dielo z pera českého historika Pavla Koláře, ktorý sa zaoberá Európskymi komparatívnymi dejinami 19. a 20. storočia.

Veľký ohlas medzi českými a slovenskými čitateľmi mala aj publikácia – zborník statí (za spoluautorstva s Michalom Pullmannom) pod názvom Co byla normalizace? (NLN a ÚSTR, Praha 2017), v ktorej sa autori zamýšľajú nad „pevnými“ základmi socialistického režimu na sklonku 80. rokov, pričom v tejto štúdií otvorili aj doposiaľ medzi historikmi tabuizovanú tému: Bola v skutočnosti toľko proklamovaná Husákova „normalizácia pomerov v strane a štáte“ ...

V januári 2020 vyšlo vo vydavateľstve NLN, s. r. o. a Ústavu pro studium totalitných režimů veľmi zaujímavé dielo z pera českého historika Pavla Koláře, ktorý sa zaoberá Európskymi komparatívnymi dejinami 19. a 20. storočia.

Veľký ohlas medzi českými a slovenskými čitateľmi mala aj publikácia – zborník statí (za spoluautorstva s Michalom Pullmannom) pod názvom Co byla normalizace? (NLN a ÚSTR, Praha 2017), v ktorej sa autori zamýšľajú nad „pevnými“ základmi socialistického režimu na sklonku 80. rokov, pričom v tejto štúdií otvorili aj doposiaľ medzi historikmi tabuizovanú tému: Bola v skutočnosti toľko proklamovaná Husákova „normalizácia pomerov v strane a štáte“ iba deklarovanou snahou uchrániť československý národ pred tým najhorším aj za cenu morálnych ústupkov? Bol onen „modus vivendi“ ponúknutý zo strany vtedajších predstaviteľov vládnej moci ku vzťahu k občanom v skutočnosti iba chladným kalkulom alebo premyslenou hrou? Autori v publikácií rozvíjajú myšlienku, že ono obdobie „bezčasia“ a „šedi“ v podstate bolo takmer celé o tom, že väčšina československej spoločnosti žila v akej-takej „symbióze“ s vtedajším režimom, za cenu ústupkov, ktoré režim garantoval v podobe „stabilnej práce“, „družstevného bytu“, či „podnikovej rekreácie“. Onen „(s)pokojný život“ sa odohrával mimo oficiálnych aktivít, schôdzí, manifestácií – po väčšinou na chalupe, mimo „ideologického dosahu“ všemocnej KŠČ, kde si „obyčajný“ český a slovenský človek šiel oddýchnuť do svojho sveta. Kolář a Pullmann sa otvorene zamýšľajú osobitne nad tým, že aj keď normalizačný režim nemal nikdy „podporu spoločnosti“, táto spoločnosť sa proti režimu nikdy otvorene nepostavila a mlčky ho tolerovala.

Vo svojej najnovšej publikácií, ktorej základom tvorí autorova publikácia Der Poststalinismus Ideologie und Utopie einer Epoche (Kolín nad Rýnom 2016), sa autor detailne zameral na komunistickú ideológiu, ktorá v priebehu 20. storočia ovplyvnila milióny ľudí na celom svete. Utopistická myšlienka beztriednej, spravodlivej spoločnosti uchvátila celé národy, štáty, ktoré boli ochotné za túto myšlienku viesť vojny a pokračovať tak v Trockého myšlienke „permanentnej revolúcie“ a „jej vývozu“, čoho následkom mal nastať v dejinách onen očakávaný dejinný zvrat, kedy mal komunizmus poraziť nenávidený „konzumný“, „protiľudový“ systém kapitalizmu. História je však neúprosná, komunizmus patrí do histórie a tak ako píše v úvode svojej publikácie Kolář komunizmus v Európe reálne neexistuje, ani ako systém vlády ani ako významné politické hnutie alebo ideológia.

Možno práve z tohto dôvodu, že komunistická ideológia „vyprázdnila“ svoje miesto „a odišla na smetisko dejín“ sme najmä v poslednej dobe svedkami toho, že EÚ aj inde vo svete naopak k moci nastupujú odstredivé nacionalistické a národné ideológie spochybňujúce „byrokratické centrálne vedenie“, (stelesňované Bruselom, predtým Moskvou) ktoré napr. v krajinách V4 (v Maďarsku a Poľsku) prerástli do otvorenej demontáže základných ústavných princípov právneho štátu (práve aktuálne premiér Viktor Orbán využil pandémiu ktorá vypukla v súvislosti s ochorením Covid-19 na demontáž parlamentu, pričom bude vládnuť prostredníctvom vládnych dekrétov, dalo by sa mierne ironicky podotknúť, že sa iba vrátil k pôvodným myšlienkam vodcu svetového proletariátu Lenina, ktorý vládol tiež touto formou).

Kolářova publikácia je prehľadne členená do piatich základných kapitol charakterizovaných pojmami ako: dejiny, strana, národ, nepriateľ a čas. Obsahuje veľmi užitočný menný register, autorov obsiahly zoznam použitej literatúry a prameňov a tiež poznámkový aparát, čo dáva čitateľovi možnosť študovať ďalšie pramene týkajúce sa fungovaniu postalinského komunizmu v krajinách východnej Európy.

Autorove dielo je inšpiratívne najmä osobitým pohľadom na veľké dejiny, ktoré umne dokumentuje ako dejiny „každodennosti“ – pohľadom „zdola“, pričom detailne analyzuje často protichodné postoje jednotlivých radových členov strany (autor ponúka doposiaľ nepublikované komparatívne porovnanie straníckych aktívov a vyhlásení, ktoré sa značne odlišovali v ČSR, ZSSR, PĽR a NDR). Radoví členovia strany sa po oboznámení s „tajným referátom“, ktorý predniesol N. S. Chruščov na XX. zjazde KSSZ dňa 25. februára 1956 ocitli v akomsi „vákuu“, boli „bezradní“ „bezprizorní“ a zdráhali sa uveriť, že onen vysnívaný „vodca národov“ generalissimo J. V. Stalin, bol v skutočnosti krutý tyran, vrah a despota.

Šoková terapia, ktorá vyplynula z „Chruščovovho referátu“ zasiahla ako blesk všetky komunistické strany nepripravené bez bližšieho vysvetlenia (navyše referát nebol oficiálne zverejnený v straníckej tlači, v Československu vyšiel až v roku 1990 ako príloha Týždenníka aktualít, ktorý vydávala TASS).

Komunistické strany najmä tie východoeurópske boli koncom roku 1955, značne vyčerpané vnútorným bojom s domnelými „špiónmi“ „nepriateľmi strany“, pričom v spoločnosti narastali paranoidné (častokrát aj oprávnené) obavy doslovne o holý život straníckych funkcionárov /o život sa bál doslovne každý, veď v spoločnosti, v ktorej odsúdili na trest smrti „šéfa sprisahaneckého centra“ generálneho tajomníka strany Rudolfa Slánského, cítil sa v napätí a ohrození aj „posledný“ súdruh na najnižšom poste v miestnom straníckom výbore/.

Kritika kultu osobnosti narobila tiež obrovský zmätok aj vo vedení západoeurópskych komunistických strán, s ktorými daný postoj nebol vopred koordinovaný, v čoho dôsledku veľké množstvo (podľa Leninovej tézy „užitočných idiotov“) prestalo bezvýhradne podporovať „mierovú“ politiku socialistického bloku na čele so Sovietskym zväzom (Treba si ale uvedomiť, že Chruščov zámerne v tajnom referáte kritizoval osobu Stalina a ním vytvorený kult s tým, že strana nikdy nepochybila (to Stalin, Berija atď.) a hlásal návrat k prvotným „správnym“ leninským základom strany).

Autor to dokumentuje aj na autentickom prípade v jeho rodine, kde jeho prateta Marie Niklfeldová, (členkou od roku 1946) napriek „straníckym otrasom“ a „výkyvom“, ktoré nastali v rokoch 1956, 1968 a 1989 nikdy nespochybnila platnú stranícku líniu a až do svojej smrti v roku 2006 riadne platila stranícke príspevky vo forme známok.

Z dnešného pohľadu možno navonok nepochopiteľný postoj (ak uvážime počty mŕtvych, gulagy, perzekúcie z čias „budovateľského“ aj „rozvinutého“ socializmu), ktorý bol ale formovaný veľkou hospodárskou krízou (kapitalizmus nevedel zabezpečiť základné potreby ľudí čoho následkom hladovali), ktorá postihla ČSR v oveľa väčšej miere než ostatné štáty sveta (najmä kvôli štruktúre a orientácií priemyslu prvej republiky a tiež proexportného nastavenia ekonomiky, ktorá stratila odbytisko svojich výrobkov na trhoch postihnutých krízou). Druhým podstatným činiteľom „fanatickej viery straníkov“ v neomylnosť politiky strany bola zrada západných mocností v Mníchove, ktorú KSČ vždy využívala a opakovala ako mantru. Faktor „mníchovskej zrady“ zafungoval aj v roku 1946, čoho následkom v českých krajinách získala KSČ 43% a zvíťazila tak aj v celoštátnom meradle.

Kolářova publikácia, ktorej nosným záberom je stredná fáza budovania komunistických režimov je veľkým prínosom najmä pre tých čitateľov, ktorý sa zaujímajú o bežný život občanov v čase budovania totalitného štátu, pre tých, čo chcú vedieť čo je skryté „za oponou dejín“, pričom autor veľmi dobrým výkladom a erudíciou jemu vlastnou ponúka výklad „veľkých“ dejín cez každodenné rutinné fungovanie občanov a straníckych funkcionárov.

Autorova publikácia je nesmierne pútavá najmä detailnou analýzou bežného častokrát skostnateného „straníckeho jazyka“, ktorý tlmočí do modernej podoby, pričom rozoberá, čo sa presne skrývalo za často opakovanými frázami a ideologickými poučkami. Tieto autorove postrehy zo straníckych aktívov dávajú čitateľom možnosť nahliadnuť priamo do „straníckej kuchyne“ a vidieť tak v priamom prenose častokrát „naivitu“ až bezmocnosť straníckych funkcionárov, ktorí sa nevedeli vyrovnať s kritikou „kultu osobnosti“. Kolář ale správne pomenúva fakty a nevidí v straníckych funkcionároch iba „byrokratické neosobnostné stroje“, ale naopak snaží sa s porozumením vidieť v nich ľudskú tvár.

V závere publikácie autor nastoľuje večné otázky, ktoré trápia mnohých ľudí, ktorí si časy „reálneho socializmu“ prežili na vlastnej koži. Z akého dôvodu sa režim, ktorý mal také pevné základy, doslovne rozsypal za pár dní v novembri 1989? Príčiny podľa Kolářa musíme hľadať práve v „medziobdobí“ – a to v čase po stalinských represáliách a budovateľskom entuziazme nastalo v roku 1956 zvláštne a krátke obdobie „precitnutia“ a „uvedomenia si“, kedy komunistický režim v podstate stratil svoje čaro a onú mýtickosť, čím sa vzdialil bežným ľuďom, ktorí v myšlienku komunizmu skutočne verili. Práve od tohto obdobia môžeme hovoriť o „ritualizácií“, „frázovitosti“, a postupnej „korózii“ režimu, ktorý sa začal prejavovať napr. používaním rôznych jazykových kódov – inak sa občania vyjadrovali na verejnosti (som straník platím známky, do ničoho sa nemiešam) a iného jazyka v domácom prostredí (napr. „disidentským“ postojom a počúvaním „štvavých“ rozhlasových staníc Hlas Ameriky a Slobodná Európa, kritikou strany a jej politiky v najužšom rodinnom kruhu – v obchodoch chýbajú základné výrobky atď…).

Preto často až fanatická viera komunistov v správnosť straníckej politiky nebola pretvárkou alebo oportunistickým postojom, ale bola skutočným postojom mnohých ľudí, v ktorých mysli sa objavovali neustále negatívne konotácie na obdobie veľkej hospodárskej krízy (zapríčinili ju kapitalisti) a tiež fašistickú diktatúru (proti sa v podstate postavila iba KSČ), ktorej následkom zomreli milióny ľudí na celom svete.

Práve na tento uzavretý myšlienkový svet radových komunistov autor zameriava svoju pozornosť a snaží sa čitateľov detailne oboznámiť a previesť ich postojmi radových komunistov a to tak, že sa doslovne ocitáme vo vnútri deja, ako keby sme práve sedeli na straníckych schôdzach a vnímame „tep strany“ – onen neopísateľný „magický mikroorganizmus strany“, ktorý nebol vôbec jednoliatym celkom, ale životaschopným systémom, ktorý sa snažil vyrovnať s minulosťou a prijať nové výzvy s cieľom obrodiť stranu a spoločnosť ako celok.

Iste z histórie vieme, že sa to úplne nezdarilo, ale musím s autorovým názorom súhlasiť – s tým, že stalinizmus nebol vyfabulovaným „nadprirodzeným monštrom“, ale naopak išlo o ľudský produkt, ktorý sa snažil reagovať na skutočné ľudské potreby, ktoré predstavovali túžbu po lepšom živote alebo aj potrebou vyliať si zlosť na kapitalistických elitách a buržoáznej spoločnosti.

Z môjho pohľadu je Kolářova publikácia Soudruzi a jejich svět: Sociálně myšlenková tvářnost komunismu nesmiernym prínosom pre ďalších bádateľov v tejto oblasti a prináša iný ľudský pohľad na bežný stranícky život. Nie je sa čomu čudovať, veď odveká túžba ľudstva o nastolenie spravodlivejšieho systému sa objavuje od nepamäti.

POSLEDNÍ HURÁ KOMUNISTICKÉ UTOPIE. Ideologie a utopie v éře poststalinismu

Matěj Metelec

Zdroj: https://www.advojka.cz/archiv/2020/17/posledni-hura-komunisticke-utopie

Kniha Soudruzi a jejich svět sleduje očima řadových straníků komunistický projekt v době po Stalinově smrti a XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti. Historik Pavel Kolář ukazuje, že nikdy neexistoval jen jeden komunismus a že ideologie i politická praxe se měnily podle okolností.

Monografie Soudruzi a jejich svět s poněkud spletitým podtitulem Sociálně myšlenková tvářnost komunismu se věnuje poststalinismu, tedy etapě, která bývá v dějinách komunismu obvykle opomíjená. Období mezi stalinismem, který je často považován za jakousi esenci komunismu, a od něj odvozeným „neostalinismem“, jak se někdy vulgárně nazývá doba brežněvovské „stability kádrů“, ...

Kniha Soudruzi a jejich svět sleduje očima řadových straníků komunistický projekt v době po Stalinově smrti a XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti. Historik Pavel Kolář ukazuje, že nikdy neexistoval jen jeden komunismus a že ideologie i politická praxe se měnily podle okolností.

Monografie Soudruzi a jejich svět s poněkud spletitým podtitulem Sociálně myšlenková tvářnost komunismu se věnuje poststalinismu, tedy etapě, která bývá v dějinách komunismu obvykle opomíjená. Období mezi stalinismem, který je často považován za jakousi esenci komunismu, a od něj odvozeným „neostalinismem“, jak se někdy vulgárně nazývá doba brežněvovské „stability kádrů“, charakterizuje nejednoznačnost. V Sovětském svazu odstartovanou destalinizaci následovalo brutální potlačení maďarské revoluce, Chruščovova cesta do Ameriky a úsilí o mírové soužití předcházely kubánské krizi a stavbě Berlínské zdi. Historika Pavla Koláře ale nezajímá vysoká politika ani mezinárodní vztahy, nýbrž proměna komunistické ideologie a způsoby, jakými se odrážela v myšlenkovém světě řadových komunistů v době vymezené roky 1956 až 1970.

Nový začátek

Kniha je přepracovanou verzí Kolářovy v Německu vydané práce Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche (2016) a německý podtitul vystihuje lépe než český, o co v ní vlastně jde. Šedesátá léta totiž nepochybně byla posledním velkým vzepětím komunistického utopismu. Postupná obnova válkou zničené východní Evropy, vypořádání se s otázkou nástupnictví po Stalinově smrti a v neposlední řadě i úspěchy sovětského kosmického programu se zdály naznačovat, že předsevzetí dohnat a předehnat kapitalistický svět by (konečně) mohlo vyjít. Na komunistickém projektu sice ležel po XX. sjezdu a Chruščovově „tajném referátu“ stín zločinů stalinské éry, připsat tyto zločiny výhradně „kultu osobnosti“ však svým způsobem znamenalo pokusit se o restart.

Právě tak pojímá rok 1956 Pavel Kolář – nikoli jako začátek konce evropského komunismu, jak soudí třeba François Furet v Minulosti jedné iluze (1995, česky 2018), ale „zrod jeho nové, více než třicet let trvající éry“. Východiskem je Kolářovi vcelku logicky československá zkušenost. Českoslovenští komunisté zůstali sice po odhalení „Stalinových zločinů“ víceméně pasivní a na rozdíl od Polska či Maďarska se žádný československý rok 1956 neodehrál, o to usilovněji se ale o dekádu později vrhli do pokusu o reformu, jejíž ambice byly mnohem větší než jen lépe lokalizovat či nacionalizovat socialismus. Tento nový začátek, ke kterému patřila i eroze dříve neotřesitelného přesvědčení komunistů o nepochybné legitimitě jejich vlády, je podle Koláře pro středoevropský komunismus charakterističtější než předcházející stalinské období. Na rozdíl od Sovětského svazu, kde neomezená Stalinova vláda trvala přes čtvrt století, totiž střední Evropa zažila jen sklonek vlády „rudého cara“.

Doby a místa

V pětici kapitol, jejichž témata vymezují pojmy dějiny, strana, národ, nepřítel a čas, Kolář zkoumá, „jak se po roce 1956 změnilo komunistické chápání dějin a jeho utopické dimenze, tedy víra v radikálně jinou budoucnost“. Napětí mezi kreativní, experimentující utopií, spojovanou s dvacátými léty, a administrativní státní utopií stalinské doby podle Koláře nikdy zcela nezaniklo. Podle důrazu, který klade na tázavý tón, jenž byl dle jeho soudu pro poststalinismus charakteristický, se naopak zdá, že se kyvadlo lehce vychýlilo na stranu první ze zmíněných utopií. Vzhledem k tomu, že v centru Kolářova zájmu stojí titulní „soudruzi“, poněkud stranou zůstává otázka po příčinách odlišných důsledků poststalinské „ideologické soustavy plné rozporů, vnitřních proměn a nejasností“. V Československu byla tímto důsledkem reforma, v NDR utužení dogmatismu, v Polsku či Maďarsku nakonec spíše úsilí o „národní komunismus“.

Příčinou větší autonomie národních variant byla absence „vrchního redaktora“, kterým byl až do své smrti Stalin. Toho v této úloze nevystřídal Chruščov, který se proti stalinskému dědictví explicitně vymezoval, ale ani později Brežněv, jakkoli nechal svůj vlastní kult osobnosti bujet do bizarních podob (byl například čtyřnásobným držitelem řádu Hrdina Sovětského svazu). Navzdory této autonomii i oslabováním rétoriky nepřátelství (neustálého pátrání po vnějších, ale hlavně vnitřních nepřátelích) ale zůstal ideál jednoty strany, respektive komunistického projektu jako takového nezpochybnitelný.

V předmluvě Kolář upozorňuje na skutečnost, že se v knize zaměřil na diskuse ve stranické základně, a dočteme se tak mimo jiné, jak ve snaze vypořádat se s nároky ideologického jazyka soudruzi z desavské cementárny došli k poznání, že „dějiny jsou motorem dějin“. Přesto debaty intelektuálů nestojí tak stranou, jak by se podle zmíněného vyjádření zdálo. Právě na nich je totiž nejzřetelněji patrné, že ideologický jazyk byl ve sledované etapě nejen vnucován shora, ale stal se také „součástí subjektivity milionů těch, kteří se hlásili ke komunismu“.

Smysl poststalinismu

Kontroverzní je Kolářova teze, že českoslovenští komunisté vepsali do ústavy z roku 1960 vedoucí úlohu KSČ nikoli proto, aby stvrdili svůj totalitární nárok na ovládnutí společnosti, ale proto, že stranu vnímali jako záštitu proti zločinnému stalinskému státu. V obnoveném antikomunistickém třeštění tohoto léta však může kontroverzně působit i samotný fakt, že kniha nezkoumá poststalinskou fázi komunistické diktatury perspektivou jejích odpůrců či obětí, ale řadových komunistů.

Jako bychom se vrátili zpět na začátek devadesátých let a znovu pochybovali o tom, že formy komunistického panství se v čase a prostoru proměňovaly. Přitom je na empirickém materiálu, který přináší Kolářova kniha, sotva něco patrnější, než že vedle shod a paralel existovaly i rozdíly, že komunismy se proměňovaly a role strany byla v různých časech a na různých místech odlišná. Možná nejlépe to potvrzuje úvaha o podobách odporu proti komunistické diktatuře – Charta 77 nebo polská Solidarita byla v epoše stalinismu jednoduše nepředstavitelná.

Kolář mluví o tom, že boj proti „kultu osobnosti“ se po roce 1956 pro komunisty stal identitotvorným činitelem. Kritika „kultu“ umožnila restart komunistického projektu, ale také k němu už navždy připojila nesmazatelnou vinu, byť její konkrétní projevy se lišily podle specifické dynamiky a zdrojů národních variant komunismů. Tento „dědičný hřích“ komunismu se pak významnou měrou podepsal na konečné dezintegraci celého „experimentu“. Jak Kolář upozorňuje v brilantním esejistickém epilogu, konec komunismu neznamenal jen pád sklerotických diktatur, byl také dovršením „rozpadu socialistického hnutí a tím i moderní masové demokracie vůbec“. A právě kritická rekonstrukce tohoto procesu je podle Koláře „nezbytným předpokladem obnovy radikálně demokratické politiky v budoucnosti“.

 


Dále doporučujeme