Stromu zbývá naděje

zpět na výběr knih
Obálka

Krize jako šance

Tomáš Halík

Tento soubor esejů spojuje velké téma: naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná – v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu.

Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kterou autor pojímá šířeji než jen krizi ekonomickou. Každá krize je však šance: právě krize v životech jednotlivců i společností, v nichž se mnohé naděje ukazují být pouhými iluzemi, umožňuje naději pročistit se a uzrát, „zamířit na hlubinu“ – krize je tak kolébkou naděje.

Ilustrace Adrieny Šimotové

Počet stran: 240

Vazba: vázaná s přebalem

Ilustrace: černobílé ilustrace

Formát: 115x167

ISBN: 978-80-7106-989-8

Datum vydání: 13. března 2014

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 6 ks

269,– (−15%)  229,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

182,– (−15%)  155,–

Objednat

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Cesta křesťanství jako zápas o naději

Alena Scheinostová

Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/26091/halik-tomas-stromu-zbyva-nadeje-krize-jako-sance

Se železnou pravidelností přineslo Nakladatelství Lidové noviny také v závěru loňského roku další knihu duchovního správce pražské Akademické farnosti Tomáše Halíka, tentokrát s názvem Stromu zbývá naděje.

Se železnou pravidelností přineslo Nakladatelství Lidové noviny také v závěru loňského roku další knihu duchovního správce pražské Akademické farnosti Tomáše Halíka, tentokrát s názvem Stromu zbývá naděje. Soubor patnácti volně spojených esejů provází autorský výběr z děl výtvarnice Adrieny Šimotové.

V novém svazku se čtenáři znovu setkají s autorovou brilantní rétorikou vybroušenou roky kazatelské praxe, se schopností hovořit o přesažných záležitostech srozumitelným jazykem, se vstřícností a sympatií vůči lidem a jevům na okraji ...

Se železnou pravidelností přineslo Nakladatelství Lidové noviny také v závěru loňského roku další knihu duchovního správce pražské Akademické farnosti Tomáše Halíka, tentokrát s názvem Stromu zbývá naděje.

Se železnou pravidelností přineslo Nakladatelství Lidové noviny také v závěru loňského roku další knihu duchovního správce pražské Akademické farnosti Tomáše Halíka, tentokrát s názvem Stromu zbývá naděje. Soubor patnácti volně spojených esejů provází autorský výběr z děl výtvarnice Adrieny Šimotové.

V novém svazku se čtenáři znovu setkají s autorovou brilantní rétorikou vybroušenou roky kazatelské praxe, se schopností hovořit o přesažných záležitostech srozumitelným jazykem, se vstřícností a sympatií vůči lidem a jevům na okraji či za hranicí křesťanství a místy také s autorovým sklonem, pro některé obtížně pominutelným, připomínat vlastní osobu a své exotické zážitky. Ten se nejvýrazněji ozývá hned v úvodu, v němž autor podává podrobný návod, jak knihu číst, nečíst, chápat; nabízí se otázka, proč Halík takový recept pokládal za nutný a má-li jako autor, jehož úvahy svou úrovní předpokládají samostatné a přemýšlivé čtenáře, vůbec zapotřebí dávat takové jednoznačné interpretační klíče. Překvapením, jakkoli decentním, však je, že ve srovnání s dřívějšími tituly osobní konfese ustupují soustředěným nadosobním úvahám, a to k prospěchu věci (možná to souvisí také s tím, že autor, jak sám uvádí, „přichází do věku, kdy poznává, že opěrná hůl nemusí být tak špatná věc“). Novější jsou i některé Halíkovy inspirační zdroje jako dílo marxistického myslitele Slavoje Žižka či filozofky a mystičky utrpení Simone Weilové a též tematická encyklika Benedikta XVI. Spe salvi. Zacílené „hledání naděje dnes“, jak zní vlastní téma knihy, se pak dotýká křesťanské naděje nazírané z úhlů, jež bývají chápány jako neslučitelné, jejichž výstupem je však hluboce křesťanský a navýsost životný obraz této kardinální ctnosti. A obnovený se určitě jeví i autorův myšlenkový rozlet, jenž se v nedávných titulech mohl místy zdát na ústupu (jakkoli výběr esejů není zdaleka vyrovnaný, a vedle sebe se tak ocitají texty poskytující nefalšovanou rozkoš z myšlení – jako vrcholná 12. kapitola o podstatě Boha v naději – a úvahy připomínající sice inteligentní, ale přece jen „lidové“ čtení – jako pasáže o chudobě či o hospodářské krizi anebo závěrečná kapitola s názvem „K čemu potřebujeme Boha?“; motivace uvedená v úvodu oslovit širokou škálu čtenářů se jeví jako ve více ohledech sporná).

Halíkův náhled na naději je shrnut v podtitulu knihy Krize jako šance: křesťanská naděje, tak jako nezdolnost biblického Jóba, jehož příběh inspiroval několik zařazených esejů a jehož výrok dal název celé knize, vyrůstá z „temných nocí“ existence lidstva i jednotlivce. Jako taková je „vůlí k smyslu“, ochotou pokračovat obsazující místa, kde selhaly lidská vůle, intelekt či víra, a existující nikoliv „protože“, nýbrž „navzdory“ – navzdory prožívaným pochybnostem a utrpení, krizové situaci, „tmě Velkého pátku“. To ji také liší od její možné sekulární paralely v optimismu, jenž je podle Halíka laciným zfalšováním naděje, nadto nebezpečným, neboť optimismus ze své podstaty přehlíží, a tedy bagatelizuje zlo, čímž mu paradoxně otevírá ničím nekontrolovaný prostor. Křesťanská naděje naopak si je své souvislosti se zlem a utrpením vědoma; a utrpení a jeho smyslu se tedy přítomná kniha též do hloubky věnuje, včetně frekventované otázky „jak může existovat dobrý Bůh ve světě, kde se dějí zlé věci“ (tou autor zajisté vědomě vychází vstříc také svým „hledajícím“ – lidem mimo církev, „Zacheům“, které se podle svých slov cíleně snaží oslovit). Halíkovo východisko z tohoto zásadního dilematu se opírá mj. o křesťanské a židovské reflexe tragédie holocaustu; akcentuje Boha jako tajemnou skutečnost, jež se lidskému chápání vytrvale vzpírá ve všech směrech (nezapomínejme na autorovu oblibu paradoxu a jeho náklonnost vůči myšlení G. K. Chestertona), zůstává neuchopitelná a nepochopitelná, neboť obsáhnutá lidskými měřítky a kritérii by již nemohla být Bohem. Inspiruje-li se zde Halík obligátní otázkou „Kde byl Bůh v Osvětimi?“ či příběhem Jóbova marného tázání a akceptuje-li repliky židovské tradice „byl tam v přikázání Nezabiješ“ či „a kde byl člověk?“, je možná na místě doplnit obraz také náhledem Elieho Wiesela „byl tam přítomen v trpících“. To totiž umožňuje propojit Halíkovy úvahy o smyslu utrpení s další jeho myšlenkou, že totiž Bůh sám k člověku přichází v podobě naděje a že lidská naděje rovněž znamená prostor, kde se Bůh a člověk mohou setkat, kde je Bůh přítomen i v životě těch, kteří jej „znají… pod jiným jménem, protože naše řeč o Bohu k nim nedolehla, anebo ji slyšeli v takové podobě a z takových úst, že ji nemohli čestně a upřímně přijmout.“ Není pak tedy také utrpení křehkou a tajemnou cestou, jednou z cest, jíž Bůh – snad od času Kristovy oběti – naplňuje svůj obraz v každém z nás?

Naděje je tedy v knize chápána zároveň jako síla k dalšímu zápasu i jako tento zápas samotný, podle Jákobova předobrazu sváděný především přímo se Všemohoucím (rozuměj s tím, kdo vládne i nad zlem). Halík opětovně ujišťuje, že „Bůh má rád ty, kteří s ním zápasí“, dá se říci, že k takovým zápasům přímo vyzývá. A v tomto bodě také zřejmě nejvýrazněji promlouvá jeho náklonnost k těm, kdo „hledají“: kdo odmítají rigidní podobu křesťanství reprezentovanou některými jeho vyznavači nebo křesťanství „úniků do soukromých svatyněk v nitru“, anebo kdo odmítají různé Boží karikatury a kdo s Bohem „zápasí ve svých nocích“ – u těch všech kupříkladu autor otevřeně připouští paradoxní těsnou blízkost duchu křesťanství. Halíkova smírnost vůči skutečnostem „za branami viditelné církve“ se může prozrazovat též v opakovaném požadavku, aby křesťané vykročili ze své exkluzivity a přiznali naději všem, právě tak jako v inspiracích ateismem, dialogu s Nietzschem či Dawkinsem. Tento postoj se může jevit jako mířící k přílišné toleranci, k rozmytí hranic křesťanství a k atrofii jeho nároků. Čtěme však pozorně: ať už Halík interpretuje Jákobův zápas s andělem jako boj o poznání a uvědomění si své vlastní podstaty, kritizuje pro rezignaci na přesažné morální nároky „salonní buddhismus“ dnešních intelektuálů či protestuje proti zneužívání lidského trápení a doufání ze strany „masových evangelizátorů“, jednoznačně vychází z neoddiskutovatelného požadavku na vlastní osobní poctivost a odpovědnost, ochotu „podstoupit proměnu srdce“ každého jednotlivce. Pod těmito subtilními rozlišeními postojů, pohnutek a niterných pnutí výsledně debata o hříchu a odpuštění míří v Halíkově pojetí nesrovnatelně hlouběji a vyznívá mnohem určitěji a nesmlouvavěji, než jak ji chápou mj. tradiční zpovědní zrcadla.

Ten, kdo zápasí, již totiž není „služebníkem“ naplňujícím rozkazy; je partnerem, který poznává, porovnává, zve, svobodně odpovídá na příslib, v jehož podobě – v podobě čehosi, co nelze s určitostí prokázat, ale co „může být“ – Boha podle Halíka může lidstvo zakoušet. S Bohem po boku se pak neuchyluje do „soukromého ráje spirituální blaženosti“, ale vykračuje nazpět do světa. Právě zde, v tomto aktivním a sebevědomém pojetí křesťanství, bude patrně ležet jeden z klíčů nepopiratelné přitažlivosti Halíkem prezentované podoby katolictví, a potažmo čtenářské úspěšnosti jeho knih.

 


Dále doporučujeme