Za velkou louži

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Vzpomínky českého dělníka Matěje Poláčka na Afriku a Jižní Ameriku

Markéta Křížová (ed.)

Matěj Poláček, který v meziválečném období pracoval nejprve jako dělník, poté jako stavbyvedoucí na rozmanitých německých projektech v Africe a v Jižní Americe, po sobě zanechal deníky a také sepsané vzpomínky.

Jde o unikátní dokumenty pozoruhodné jak svým jazykem, tak sociálním postavením autora a prostředím, v němž se pohyboval (a jeho velkou vnímavostí k tomu, co prožíval). Součástí edice je i studie o „českých stopách“ v Jižní Americe a Africe s důrazem na krátkodobou ekonomickou migraci, objasnění politické situace v popisovaných zemích v meziválečné době a stručný rozbor pamětí.

Počet stran: 160

Vazba: brožovaná

Ilustrace: černobílé fotografie

Formát: 117 x 190

ISBN: 978-80-7422-507-9

Datum vydání: 30. května 2017

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 30 ks

169,– (−25%)  127,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
2
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Jak Matěj Poláček poznal svět

Jaromír Slomek

Zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/jak-matej-polacek-poznal-svet_437583.html

"Prosím vás, nezazlívejte, že jsem trochu odbočil, trochu jsem se spletl. Z Uerdingenu jsme [se] dostali do Düsseldorfu zase na přístavní práci, přístav byl již hotový, ale jen na jednej straně byla betonová zeď se šopama na příjezd vlaků, ale na druhej jenom zem, takže to už nestačilo pro ten přístav. A tak jsme dělali i na druhej straně zeď. Razily se betonový piloty 6 metrů dlouhý a 50 cm široký." To není přepis mluveného slova, takto - jak mu zobák narost - psal Matěj Poláček, muž dosud neznámý, náhle uvedený, řečeno s nadsázkou, do českých dějin.

Rodák ze Strážovic ...

"Prosím vás, nezazlívejte, že jsem trochu odbočil, trochu jsem se spletl. Z Uerdingenu jsme [se] dostali do Düsseldorfu zase na přístavní práci, přístav byl již hotový, ale jen na jednej straně byla betonová zeď se šopama na příjezd vlaků, ale na druhej jenom zem, takže to už nestačilo pro ten přístav. A tak jsme dělali i na druhej straně zeď. Razily se betonový piloty 6 metrů dlouhý a 50 cm široký." To není přepis mluveného slova, takto - jak mu zobák narost - psal Matěj Poláček, muž dosud neznámý, náhle uvedený, řečeno s nadsázkou, do českých dějin.

Rodák ze Strážovic u Kyjova (1883) se vyučil truhlářem, pracoval, oženil se, pracoval, stal se otcem dvou dcer, pracoval, šel na odpočinek a v roce 1975 ve věku 92 let zemřel. Obyčejný život? Vůbec ne. Matěj Poláček totiž od mládí až do roku 1946, tedy do svých třiašedesáti let, pracoval nikoli v rodné vsi či na rodné Moravě, nýbrž ve světě: v Německu, Nizozemsku, Belgii, ve Švédsku i Finsku, v Angole, Argentině i Uruguayi. Domů zajížděl jednou za rok (na Vánoce), a pokud ho firma poslala mimo Evropu, byly intervaly ještě delší. Krátce před smrtí, v kmetských letech, sepsal životopis Z mládí až do dosti starého věku. Etnoložka Markéta Křížová jej proměnil v malou knížku: vydali ji v NLN, jmenuje se Za velkou louži (sic) a její podtitul zní Vzpomínky moravského dělníka Matěje Poláčka na Afriku a Jižní Ameriku. Vyšla souhrou šťastných náhod. Je to, jak říká editorka přesně, "dokument pozoruhodný jak jazykem a podáním, tak sociálním postavením autora, prostředím, v němž se pohyboval, a velkou vnímavostí k tomu, co prožíval".

Jak se k ní rukopis dostal, píše paní Křížová hned na začátku: "V lednu roku 2014 se na mě obrátil pan Petr Menšík s dotazem, zda bych pomohla s identifikací fotografických snímků z Jižní Ameriky, ,památkou pro pradědečkovi z Argentiny'. Po výměně prvních mailů, následném osobní[m] setkání a prohlídce fotografií, pohledů, dopisů a deníkových záznamů i exotických suvenýrů se přede mnou otevřel životní příběh, který by mohl aspirovat na románové zpracování. Příběh o pracovitosti, vytrvalosti a vynalézavosti, hluboké a upřímné zbožnosti, dobrodružné povaze a touze po domově."

Docentka Křížová ovšem Poláčkův život nezpracovala románově, postavila se k němu jako vědkyně: rukou psané zápisky přeťukala do elektronické podoby, citlivě je proložila korespondencí vztahující se k oněm časům a místům, ze dvou verzí pamětí, stručnější a obšírnější, složila jednu, opatřila ji 152 vysvětlivkami (při pozorném čtení je vidět, kolik práce za jejich sepsáním je), navázala kontakt s archivářem německé společnosti Bilfinger Berger S. E. a na leccos důležitého se zeptala. Proč zrovna s ním? Inu, Matěj Poláček pracoval pětačtyřicet let zprvu jako dělník, později jako stavbyvedoucí pro německou firmu Grün & Bilfinger, specializující se na dopravní a technické stavby v Evropě, Africe i Jižní Americe. Aby to individuální psaní dostalo objektivní rámec, jsou Poláčkovy vzpomínky uvedeny skoro čtyřicetistránkovou editorčinou popularizační studií České a německé stopy v Jižní Americe a Africe.

Insitní psaní Matěje Poláčka je půvabné směsí věcnosti a naivity, takto třeba starý pán popsal po letech jeden ze svých afrických zážitků: "Co se týkalo práce v Lobitě, a co bylo ještě zajímavější, bylo, že místo psa byla u domu opice, která hlídala lepší než pes. Musela být na řetězi u kůlu, na vrchu měla budku, takže při špatném počasí vylezla do budky a tam odsaď dělala křiku až k ohlušení. Jinak to bylo zvíře málo náročný a nebylo nějak vybíravý, ale kousek cukru nezahodilo."

Léta druhé světové války strávil vypravěč v Argentině, odkud se roku 1946 vrátil do Československa. Brzy však zjistil, že to "bohužel nebylo tak, jak jsem si to představoval". Chtěl se do Argentiny vystěhovat i se svou ženou, po dobu manželství tolikrát dlouho odloučenou, ale jeho žádost byla v květnu 1947 zamítnuta, údajně "pro nedostatek pracovních sil v zemědělství". Zůstal doma už natrvalo, ve vzpomínkách ještě vtipně glosoval následky komunistického puče: Gottwald "od roku 1948 zařídil vládu komunistů, která byla vedena ze strany našich osvoboditelů" - a "bylo po slávě Československa. Zbavili jsme se dolů a majetku státního, všecek výtěžek šel do ruk našich osvoboditelů a my jsme se stali jenom tím, že náš lid musel atom dobývat a odvádět osvoboditelům. Na to náš národ tak honem nezapomene a ani zapomenout nemůže, co s všechno muselo změnit v našel milej vlasti."

Objevná knížka.

 


Dále doporučujeme