Čechoslovakismus

zpět na výběr knih
Obálka

U této knihy je ukázka k dispozici. Rozklikněte obrázek pro zobrazení.

Adam Hudek (ed.), Michal Kopeček (ed.), Jan Mervart (ed.)

Čechoslovakismus patří mezi nejspornější pojmy českých a slovenských dějin. Byl-li jedněmi vnímán jako snaha o prosazení české nadvlády na Slovensku, pro jiné představoval symbol zápasu o republiku a státně-politickou existenci v meziválečném období. Autoři a autorky knihy zbavují čechoslovakismus jeho emocionálních nánosů a pojímají jej jako důležitý koncept, jehož proměny a kulturně-politické souvislosti sledují od poloviny 19. století až po rozpad Československa v roce 1993. Publikace předních českých a slovenských historiků a historiček je určena nejen pro odborné publikum, ale i širší veřejnosti, zejména novinářům, učitelům či pracovníkům diplomatického sboru.

Počet stran: 480

Vazba: vázaná

Ilustrace: žádné

Formát: 165 x 235

ISBN: 978-80-7422-679-3

Datum vydání: 20. prosince 2019

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 5 ks

499,– (−30%)  349,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Čechoslovakismus nebyl odsouzen k zániku. Málokdo v něj však skutečně věřil

ONDŘEJ BĚLÍČEK

Zdroj: https://a2larm.cz/2020/03/cechoslovakismus-nebyl-odsouzen-k-zaniku-malokdo-v-nej-vsak-skutecne-veril/

Měl čechoslovakismus šanci na úspěch? Jak se jeho vnímání měnilo v čase? Nová publikace představuje komplexní pohled na tyto otázky.

Od rozpadu Československa uplynulo dvacet sedm let. Soužití Čechů a Slováků ve společném státě je už vzdálená vzpomínka, na kterou si starší generace občas vzpomene a ta mladší ji bere jako jakousi prehistorii. Čechoslovakismus měl podle původních představ fungovat jako sjednocující etnický koncept. Koneckonců takto byl definován i v československé ústavě, jejíž stoleté výročí jsme oslavili právě letos. V době svého vzniku tím nový stát pragmaticky reagoval na početní nevýhodu nového mnohonárodnostního státu, v němž žila velká část Němců a ...

Měl čechoslovakismus šanci na úspěch? Jak se jeho vnímání měnilo v čase? Nová publikace představuje komplexní pohled na tyto otázky.

Od rozpadu Československa uplynulo dvacet sedm let. Soužití Čechů a Slováků ve společném státě je už vzdálená vzpomínka, na kterou si starší generace občas vzpomene a ta mladší ji bere jako jakousi prehistorii. Čechoslovakismus měl podle původních představ fungovat jako sjednocující etnický koncept. Koneckonců takto byl definován i v československé ústavě, jejíž stoleté výročí jsme oslavili právě letos. V době svého vzniku tím nový stát pragmaticky reagoval na početní nevýhodu nového mnohonárodnostního státu, v němž žila velká část Němců a Maďarů. Spojením Čechů a Slováků v „národ československý“ se význam ostatních národnostních skupin zmenšil. Pokud by k tomu nedošlo, Slováci by byli v novém státě oproti Němcům dokonce v menšině.

Společný národ?
Nová publikace Čechoslovakismus, která vyšla v Nakladatelství Lidové noviny, spojila řadu různých odborníků na dané téma a představila dosud asi nejkomplexnější pohled na historii tohoto pojmu. Publikace si sice skromně bere za cíl shromáždit dosavadní poznatky výzkumu, jemuž se v minulosti už řada autorů věnovala, ale přichází také s novými pohledy. Přínosné jsou především studie, které se věnují vnímání čechoslovakismu po roce 1948.

Poměrně brzy po vzniku státu se ukázalo, že čechoslovakismus existuje pouze jako formální koncept, který se objevuje při oficiálních ceremoniálech nové republiky, ale nepronikl do každodenního života.

Jak uvádí jeden z editorů publikace historik Michal Kopeček, za vznikem publikace stála zejména absence významnějšího výzkumu vnímání čechoslovakismu ze strany samotných Čechů, zatímco vztah Slováků k tomuto pojmu byl v minulosti víceméně probádán. Podle předpokladu se ukazuje, že zatímco Češi, vyjma několika málo odborníků na česko-slovenské vztahy, se čechoslovakismem příliš nezabývali a v době první republiky svoji pozornost spíše soustředili na vztahy s Němci, pro Slováky byl naopak čechoslovakismus důležitý fenomén, který fungoval jako mobilizační prvek vlastních autonomních snah. Ty gradují v momentě, kdy Československý stát zatěžují ekonomické a sociální problémy v důsledku hospodářské krize třicátých let.

Autoři publikace přitom nesouhlasí s často se opakujícím tvrzením, že společný národ Čechů a Slováků byl předem odsouzený k zániku. „Odkazovat na základě zániku státu a neúspěchu československé národotvroby k historické nereálnosti těchto fenoménů v minulosti by bylo jednostranné, deterministické a snad až ahistorické. Už proto, že žádný stát a koneckonců ani žádný národ neexistuje věčně,“ tvrdí v úvodu knihy Michal Kopeček.

Koncept československého národa se začal seriózněji objevovat mezi úzkou skupinou české a slovenské inteligence až od konce 19. století. Do té doby byl odmítán především slovenskou stranou, které vadil český liberalismus, a spíše se klonila k ruskému panslavismu. Vzhledem k mezinárodní situaci na přelomu 19. a 20. století se ale česko-slovenské soužití začalo stále více jevit jako nejlepší možné spojení. Oběma stranám vyhovovalo po ekonomické, bezpečnostní i politické stránce. Už v této době se ale vyjevují momenty, které značí nejednoznačnost takového projektu. Například v politickém programu českých realistů se tvrdí, že Slováci mají právo hovořit o „slovenském národě“, a počítalo se i se spisovnou slovenštinou. Zároveň se v programu ale také tvrdí, že uherští Slováci jsou jednou z větví českého národa. Je to typická kombinace dvou různých konceptů.

Stín antisemitismu
Autorem vůbec nejzajímavější kapitoly publikace je slovenský historik Miloslav Szabó, který poukazuje na významnou přítomnost antisemitismu při vzniku společného státu. Navazuje tím na pár let starou publikaci Budování státu bez antisemitismu?, jejímž je spoluautorem společně s Michalem Franklem. Na celé řadě případů antisemitského násilí v Čechách, na Moravě a na Slovensku v době konce první světové války a prvních let vzniku nového státu autoři ukazují, že součástí budování nového těla národa bylo i vyloučení Židů. Katalyzátorem dlouhodobě přítomného antisemitismu měla být první světová válka, která zastihla Čechy i Slováky nejednotné. Toto trauma si obě strany projektovaly do Židů, kteří byli obviňováni z profitování na válce a neloajálnosti k národu.

Zatímco Češi se se vznikem nového státu přestali více méně zajímat o vytváření společné československé národní identity, slovenská část začala čím dál častěji brát čechoslovakismus jako negativní fenomén, který – podobně jako maďarizace za doby Uherska – primárně potlačuje jejich vlastní národní sebeuvědomění. Malá část tehdejší české vědecké obce se přesto snažila představit ucelený obraz československého národa, který údajně existoval už od Velké Moravy. Jednalo se zejména o historika Václava Chaloupeckého nebo literárního historika Alberta Pražáka. Takové pojímání společné historie bylo však především na Slovensku čím dál tím častěji odmítáno. „Není na světě moci, která by mohla donutiti někoho, aby v svém nitru cítil se být něčím jiným, než sám chce, tedy Slovák jen Slovákem,“ zamyslel se nad nemožností realizace čechoslovakistického projektu český právník a filosof působící na Slovensku profesor Bohuš Tomsa. Je zřejmé, že Češi a Slováci považovali existenci Československa za důležitý politický projekt, ale k existenci etnického konceptu Čechoslovakismu zůstávali vlažní, nebo jej přímo odmítali. V tomto kontextu je zajímavé poukázat na váhání, které nastalo v kritický moment před nacistickou okupací Čech a Moravy. Tiso tehdy stále považoval společný stát s Čechy za záruku ochrany před agresí Maďarska a koneckonců také Německa. Až pod tlakem Hitlera, který naznačoval, že jestli se Slováci neosamostatní, dá na Slovensku volnou ruku Maďarům, Tiso rozhodl o vyhlášení samostatného Slovenského státu.

Lid místo národu
Poválečné představy části slovenských komunistů o federalizaci jako vhodném řešení slovenských nároků na obnovený stát vzaly za své během roztržky mezi Stalinem a Titem. Jejich představy o novém československém uspořádání se totiž inspirovaly právě Titovskou Jugoslávií. Zastánci této varianty se tak ocitli v roli nepřátel nového režimu – během procesů v padesátých letech s tzv. buržoazními nacionalisty se tak objevuje i závažné obvinění z „titoismu“. Jak ukazuje další velmi povedená kapitola Jana Mervarta o komunistickém pojímání národu a třídy, komunisté začali operovat více s pojmem „československý lid“, jenž měl poukazovat nejen na kategorii národa, ale i třídy – v novém politickém režimu samozřejmě té proletářské. Odpovídalo to Stalinově představě o provázání třídy a národa.

Neexistující společenská diskuze o čechoslovakismu se za komunismu znovuobjevovala v letmých momentech demokratismu v období destalinizace, v roce 1968 a znovu v souvislosti s událostmi v roce 1989. Z často velmi kritických komentářů, obzvláště ze slovenské strany, je zjevné, že problém čechoslovakismu rozhodně nebyl vyřešen Košickým vládním program v roce 1945 ani novou ústavou v roce 1960, které potvrzují existenci československého národa. Ukazuje se, že čechoslovakismus jako koncept etnického národa byl pro slovenskou stranu jednoznačně mrtvý. Měl už pouze negativní konotace, jež se vztahovaly na specifickou formu českého nacionalismu a centralismu. Zatímco národnostní otázka byla pro Čechy po válce vyřešena, a reformní hnutí šedesátých let se tak zabývalo politickou a duchovní svobodou a ekonomickou liberalizací, pro Slováky bylo toto téma stále velmi aktuální.

Rozpojování z obou stran
Je zajímavé, že během normalizace sloužil čechoslovakismus k upevnění konzervativní komunistické politiky v opozici k reformistům. Rok 1968 byl tudíž kritizován jako projev buržoazního nacionalismu a antisovětismu. Neřešení česko-slovenské národnostní otázky v době normalizace podle Mervarta souviselo také s tím, že komunističtí funkcionáři skutečně věřili ve splývání československého pracujícího lidu. To však nemělo oporu v reálné politice. To se koneckonců naplno vyjevilo po roce 1989. Mezi Slováky se pojem čechoslovakismus vyskytoval často a vždy pouze v negativní souvislosti. Mezi Čechy se rozvinul spíše pojem „Čechoslovák“, který měl naopak pozitivní vazby na dobu první republiky. Připomínal české zásluhy o rozvoj Slovenska a projev pýchy nad zděděnou podobou této historické identity. Znamenalo to ale také odmítání větších pravomocí pro Slováky, poukazování na negativní aspekty soužití z politických a ekonomických hledisek nebo slovenskou historii za druhé světové války. „Rozpojování“ národů se odehrávalo z obou stran.

Jak poznamenala historička Jana Čechurová během diskuze při křtu publikace, je nutné si uvědomit, že řada politických rozhodnutí, obzvlášť v tak přelomové a chaotické době, jakou bylo období během konce první světové války, vznikla jako reakce na aktuální situaci. Projekt čechoslovakismu takovým improvizovaným projektem byl. Byla to vize budoucnosti, která se v tehdejší politické realitě zdála být nejlepším možným řešením, spíš než odraz nějaké všeobecně přijímané reality. Čechoslovakismus a Československá republika rostly a padaly v souvislosti se zahraničně-politickým vývojem. Poměrně brzy po vzniku státu se ukázalo, že čechoslovakismus existuje pouze jako formální koncept, který se objevuje při oficiálních ceremoniálech nové republiky, ale nepronikl do každodenního života. Pro obě strany nicméně byl vznik nové republiky až zázračným dovršením dlouhodobých snah o prosazení vlastní suverenity. Vize společného česko-slovenského národa tedy nebyla odsouzena k zániku, ale málokdo v ní skutečně věřil a snažil se ji realizovat.

Vysokou kvalitu nové publikace o čechoslovakismu snižuje snad jen do očí bijící početní nepoměr mezi autory a autorkami. Byť je pochopitelné, že u specifických témat sborníků je obtížné dodržet genderovou rovnováhu předložených studií, mít ve sborníku příspěvky pouze od dvou žen z celkového počtu jedenadvaceti autorů je zkrátka neakceptovatelné.

Čo vy si predstavujetě pod takým slovom čechoslovakismus? Státně občanský koncept, který se neosvědčil

Jaroslav Šajtar

Zdroj: https://www.reflex.cz/clanek/kultura/100437/co-vy-si-predstavujete-pod-takym-slovom-cechoslovakismus-statne-obcansky-koncept-ktery-se-neosvedcil.html

Ještě než se donedávna prosperující český knižní trh začal vlivem koronavirového uzavření kamenných knihkupectví a zpožďování plateb distributorů nakladatelstvím atp. kymácet v základech, Nakladatelství Lidové noviny (NLN) a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky spojily své úsilí a vydaly podrobné dílo předních českých a slovenských historiků ČECHOSLOVAKISMUS. Téměř pětisetstránkovou knihu editovali Adam Hudek, Michal Kopeček a Jan Mervart.

Jak známo, hlavními představiteli čechoslovakismu, který propagovali už v 19. století František Palacký a Ján Kollár, byli zakladatelé samostatné Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Vavro Šrobár. Tento koncept představoval nosný pilíř našeho prvního odboje, ...

Ještě než se donedávna prosperující český knižní trh začal vlivem koronavirového uzavření kamenných knihkupectví a zpožďování plateb distributorů nakladatelstvím atp. kymácet v základech, Nakladatelství Lidové noviny (NLN) a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky spojily své úsilí a vydaly podrobné dílo předních českých a slovenských historiků ČECHOSLOVAKISMUS. Téměř pětisetstránkovou knihu editovali Adam Hudek, Michal Kopeček a Jan Mervart.

Jak známo, hlavními představiteli čechoslovakismu, který propagovali už v 19. století František Palacký a Ján Kollár, byli zakladatelé samostatné Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Vavro Šrobár. Tento koncept představoval nosný pilíř našeho prvního odboje, který nakonec zvítězil a na troskách rozpadající se Rakousko-uherské říše přispěl k vytvoření samostatného státu. Jenže tento nový státní útvar dostal do vínku vedle hospodářsky a kulturně vyspělých českých zemí několik břemen, jež se v průběhu následujících dvaceti let ukázala být natolik tíživá, že spolu s krajně nepříznivou mezinárodněpolitickou situací koncem třicátých let vedla k jeho rozpadu.

Koncepce jednotného čs. národa
Prosazení (jak se, a to je nezvratný historický fakt, později ukázalo, mylné) koncepce jednotného československého národa mělo totiž zastínit nepříjemnou realitu, že německá menšina, rovněž ekonomicky, kulturně a politicky vyspělá, v mladé republice početně převyšovala státotvorné Slováky. Sčítání obyvatelstva z roku 1921 ukázalo, že Čechoslováků je sice 8 759 701 (64,37 procenta), ale Němci s 3 123 305 obyvateli (22,95 procenta) zaujímají druhé a Maďaři se 744 621 obyvateli (5,47 procenta) třetí místo. Bylo přitom veřejným tajemstvím, že právě tyto dva národy přijaly vznik Československa vesměs nevraživě.

Tradice, mýty a věrnost Habsburkům
Každý stát staví raison d’être na tradicích a někdy také mýtech. Ideje meziválečné první republiky vycházely z husitství, odvěkého česko-německého zápasu, obrany proti maďarizaci (to se týkalo Slováků) a odkazu boje československých legií proti podunajské monarchii. Tato koncepce tak stavěla do nelichotivé role jakýchsi páriů mnohonásobně větší počet vojáků, kteří splnili přísahu, zachovali věrnost domu habsburskému a přinesli nesrovnatelně vyšší oběti než mytizovaní legionáři.

Zdenko Maršálek si v kapitole věnované čechoslovakismu v armádě všímá antagonismu vůči němectví a maďarství zakotveného již v samotných ideových základech nezávislého státu, kdy představitelé těchto národů byli považováni když ne a priori za nepřátele, tak aspoň za nespolehlivé občany. Plukovník Franz Hönigschmied, mající na nově vytvářeném ministerstvu národní obrany spolupracovat při zařazování důstojníků německé národnosti, učinil zásadní postřeh, a sice že z „nespolehlivých občanů armáda nemůže udělat spolehlivé vojáky“. Třebaže se v době zářijové krize osmatřicátého roku vládnoucí režim všemožně pokoušel zdůrazňovat připravenost všech národů bránit Československo jako svou vlast, skutečnost zdaleka tak ideálně nevypadala.

Slovenský štát
Slovenští autonomisté koncepci čechoslovakismu nepřijali a země pod Tatrami se 14. března 1939 vysněného samostatného štátu přece jen dočkala. Nicméně je pravda, že tisíce Slováků doma i v zahraničních jednotkách za obnovu státu Čechů a Slováků obětavě a statečně bojovaly.

Po druhé světové válce už myšlenka čechoslovakismu poněkud vyčpěla. Slováci si postupně prosadili federaci a nakonec podruhé vlastní stát. Kdo se o vzájemné soužití našich národů hlouběji zajímá a chce získat hutné, a hlavně zasvěcené informace, neměl by Čechoslovakismus nechat ležet na pultech bez povšimnutí.

 


Dále doporučujeme