Ve svém bádání se Pavel Horák zabývá výzkumem dějin české politické levice. Po úspěšné prvotině věnované životopisu Bohumila Laušmana se v další monografii zaměřil na detailní vylíčení prvního období působení Československé sociální demokracie v zahraničí po únoru 1948, kterým se prolínají biografické črty jejích významných exilových představitelů.

První dvě kapitoly jsou pojmenovány po dvou hlavních osobnostech sociálnědemokratického exilu – Blažeji Vilímovi a Václavu Majerovi, nejedná se však o pouhé biografické medailonky. Horák zde podrobně popisuje i každodennost nuzných poměrů v uprchlických zařízeních kolem roku 1948 a 1949. Upozorňuje též na improvizované podmínky, ve kterých se od května 1948 v Londýně scházel ústřední výkonný výbor a představenstvo „strany v zahraničí“. Všímá si neshod mezi exilovým předsedou strany Václavem Majerem a tajemníkem Blažejem Vilímem. Zatímco pro Vilíma byla důležitá stranická ideologie, Majer měl konsensuální přístup a okamžitě podpořil vznik zastřešujícího orgánu politického exilu. I jeho zásluhou se tak v únoru 1949 ustavila Rada svobodného Československa. Jak Horák trefně poznamenává, o tomto exilovém orgánu je vzhledem k jeho vnitřním neshodám a zničujícím hádkám vysilující číst a ještě únavnější psát. Hlavní spory se týkaly česko-slovenského poměru, způsobu rozhodování, ale i otázky, zda mají být zapojeni zástupci politických stran, jež nebyly v poválečném systému Národní fronty obnoveny. Horák věnuje velkou pozornost také exilovému sporu týkajícímu se hodnocení odkazu Edvarda Beneše a palčivé otázky, zda bylo správné podat v únoru 1948 demisi.

Ve třetí části knihy autor popisuje poválečnou změnu přístupu k uprchlictví a azylu. Výstižně upozorňuje na fakt, že se z této otázky stalo jedno z prvních ohnisek počínající studené války. Nově ustavená Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) získala v důsledku února 1948 příležitost, aby si na emigrantech z Československa poprvé otestovala nově vymezovaná perzekuční kritéria pro uznání statusu uprchlíka. Horák připomíná, jak byl příchod uprchlíků do hostitelských zemí komplikován přistěhovaleckými limity a ochranou zaměstnanosti vlastních občanů. Exilová sociální demokracie vyhledávala v uprchlických zařízeních své členy, vytvářela jejich seznamy a slibovala jim urychlené vyřízení víz a lepší potravinové příděly. Tyto iniciativy však nakonec úplně nenaplnily původní očekávání, neboť je poškozovaly vzájemné spory a udavačství mezi emigranty. Čtvrtá část pojednává o činnosti exilové zpravodajské služby. Její šéf Sergej Ingr sociálním demokratům nedůvěřoval, a proto tato strana nezískala v exilovém zpravodajství téměř žádný vliv. Ke spolupráci si v rámci ČSSD vybral pouze Radomíra Lužu. Horák podrobně popisuje jeho aktivity i to, jak se sociální demokraté stali předmětem různých zpravodajských provokací Státní bezpečnosti.
Závěrečná část se zaměřuje na programové diskuse uvnitř exilové sociální demokracie. Podrobně rozebírá zejména mezinárodní aktivity ČSSD. Mezi klíčové otázky patřilo zapojení do mezinárodních platforem, jako byl výbor COMISCO a na něj navazující Socialistická internacionála. Velká pozornost je věnována vnitrostranické debatě o evropské integraci nebo o poválečném odsunu Němců. Navzdory svému podtitulu nekončí kniha rokem 1953, ale nastiňuje i další vývoj a generační obměnu exilové ČSSD, stejně jako životní osudy jejích hlavních osobností v dalším období. Autor upozorňuje na to, že důležitým restartem pro pokračování ČSSD v zahraničí byla nová uprchlická vlna po srpnu 1968.

Tato monografie představuje důležitý příspěvek k dějinám československého poúnorového exilu. Autor se přitom neomezuje jen na popis vývoje exilové organizace sociálnědemokratické strany, ale poukazuje i na celkový kontext mezinárodních vztahů, právního a sociálního postavení uprchlíků v poválečné Evropě a vzájemného poměru mezi jednotlivými uskupeními československého exilu. Díky autorově hluboké erudici a široké pramenné základně je vykreslený obraz československého exilu a poměrů uvnitř ČSSD v zahraničí velmi plastický, současně je však mnohdy s ohledem na časté vzájemné hádky a denunciace exilových politiků velmi skličující. Horák však k této smutné stránce poválečných dějin přistupuje citlivě a – jak sám zdůrazňuje – pátrá především po důvodech, proč jednotliví aktéři jednali tak, jak jednali, než aby je soudil a rozhodoval, kdo obstál či měl pravdu.