Pražské Nakladatelství Lidové noviny přispělo k letošnímu jubilejnímu, šestistému výročí založení druhého nejlidnatějšího jihočeského města víc než důstojnou, a navíc zcela ojedinělou publikací TÁBOR. OD POČÁTKU OSÍDLENÍ DO ROKU 1452. Jelikož pouhým dvaatřiceti letům jeho historie je věnováno úctyhodných 548 stran, lze si jen představovat, o jak objemné a vyčerpávající dílo půjde.

Autory prvního svazku, jenž vyšel ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře a s podporou tohoto krásného města, jsou František Šmahel, který ve zmiňovaném muzeu působil devět let jako odborný pracovník a jehož studie k husitskému Táboru vycházejí samostatně pod názvem Návraty k pramenům, archeolog Husitského muzea v Táboře a v letech 1976 až 2010 jeho ředitel Miloš Drda, vedoucí archeologického oddělení téhož muzea František Janda a jeho archeolog Jiří Bumerl. Z výčtu je na první pohled patrné, jak úzce jsou všichni autoři s tematikou spjati, což se pochopitelně blahodárně promítlo na vysoké kvalitě obrazově bohatě a vkusně vybavené publikace, vycházející v ediční řadě Dějiny českých, moravských a slezských měst.

Neustálé násilí

O dějinách Prahy toho vyšlo již nemálo. Stačí zmínit dvanáctidílný Dějepis města Prahy Václava Vladivoje Tomka. O husitském období dnes čtyřiatřicetitisícového města na Lužnici existuje rovněž bohatá literatura, ale právě v tomto svazku se autorskému kolektivu podařilo skloubit široké spektrum oborů od historie po architekturu. Tábor hrál v dějinách husitského revolučního hnutí nezastupitelnou úlohu. Nevyhnuly se mu turbulence oné „vzrušené“ doby.

„Neustálé násilí, před nímž si už nikdo nemohl být jist, válečné hrůzy, které se i na husitské straně vymykaly normám ,svaté války‘, množící se kořistnictví bojovníků pod korouhví kalicha – to vše silně poznamenalo průběh synody táborského duchovenstva, jež se uskutečnila v Písku ve dnech 20. až 25. února 1422. Ožehavou otázkou zde byla i rozdílná stanoviska v pojetí svátosti oltářní, o nichž se senior Mikuláš z Pelhřimova již dříve ve Vodňanech radil s Petrem Chelčickým. Petrův vliv zcela jistě přiživoval též kritiku násilných prostředků, která neušetřila ani Žižku, jemuž ostatně zazlívali hranice s pikarty také chiliastičtí radikálové z okruhu Václava Korandy. Napětí mezi Žižkou a táborským duchovenstvem tak neustalo ani po likvidaci pikartsko-adamitského sektářství a nemalou měrou se přičinilo o konečnou roztržku, k níž se během roku 1422 stále více schylovalo,“ líčí František Šmahel, mimo jiné autor obsáhlé Husitské revoluce, rozchod geniálního slepého husitského vojevůdce, jehož pomník vévodí táborskému Žižkovu náměstí, s Táborem.