Jen pro peníze?

zpět na výběr knih
Obálka

Pražské židovské elity v 19. století — skupinová biografie

Martina Niedhammer

Třebaže velkoměšťanské židovské rodiny tvořily počátkem 19. století procentuálně jen malou část pražské židovské obce, hrály významnou roli jak v životě „židovského města“, tak i v širším rámci nežidovské Prahy – jak dodnes dokládá řada architektonických památek hlavního města, ať už jde o okázalé náhrobky na několika pražských židovských hřbitovech nebo vilu Portheimku, dlouholeté sídlo rodiny Porgesů z Portheimu na pražském Smíchově.

Za svůj rychlý hospodářský vzestup vděčila většina těchto rodin – kniha se blíže věnuje pěti z nich – převážně podnikání v oboru textilnictví, jež v českých zemích přelomu 18. a 19. století zažívalo rozkvět. Tento ekonomický úspěch, který jim do jisté míry otevřel dveře do nežidovského světa, ovšem neznamenal v žádném případě zpřetrhání vazeb s židovstvím. Většina příslušníků pražských židovských elit se spíše pohybovala v obou světech, jež se porůznu snažila navzájem harmonizovat.

Počet stran: 264

Vazba: vázaná s přebalem

Ilustrace: žádné

Formát: 160 x 210

ISBN: 978-80-7422-512-3

Datum vydání: 24. března 2017

 


Objednávka


Tištěná kniha

Skladem: 9 ks

299,– (−30%)  209,–

Objednat

E-kniha (formáty ePub a Kindle, bez DRM)

není k dispozici

Audiokniha

není k dispozici


Hodnocení


Průměr
1
Ohodnotit jako ve škole
Jak hodnotili ostatní
1
 
0 krát
2
 
0 krát
3
 
0 krát
4
 
0 krát
5
 
0 krát
Celkem hodnotilo

0 lidí

 


Komentář k hodnocení


Přidávat komentáře ke knize je možné .

 


Komentáře od našich uživatelů


Zatím nebyl přidán žádný komentář.

 


Vyšlo v médiích


Píše Veronika Jařabová

Veronika Jařabová

Zdroj: http://www.ipsl.cz/index.php?id=1610&menu=echa&sub=echa&query=ja%C5%99abov%C3%A1&str=echo.php

Dormizerové, Jerusalemové, Lämmelové, Porgesové a Przibramové. Právě tato pětice jmen se stala reprezentantem pražských židovských elit a jako taková předmětem pozornosti kolektivní biografie Martiny Niedhammer, která původně vznikla jako její dizertační práce na univerzitě v Mnichově. V českém překladu vyšla jen o několik let později zásluhou společného projektu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Židovského muzea v Praze, v rámci ediční řady Židé – Dějiny – Paměť. Autorka se ve své práci zaměřila na rekonstrukci „přirozených světů“ (Lebenswelten) pražských židovských elit, které uchopila prostřednictvím konceptu loajality v časovém rámci prvních dvou třetin 19. století. Jednou z vrstev textu je ...

Dormizerové, Jerusalemové, Lämmelové, Porgesové a Przibramové. Právě tato pětice jmen se stala reprezentantem pražských židovských elit a jako taková předmětem pozornosti kolektivní biografie Martiny Niedhammer, která původně vznikla jako její dizertační práce na univerzitě v Mnichově. V českém překladu vyšla jen o několik let později zásluhou společného projektu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Židovského muzea v Praze, v rámci ediční řady Židé – Dějiny – Paměť. Autorka se ve své práci zaměřila na rekonstrukci „přirozených světů“ (Lebenswelten) pražských židovských elit, které uchopila prostřednictvím konceptu loajality v časovém rámci prvních dvou třetin 19. století. Jednou z vrstev textu je zde přitom linie napětí určená kontrastem mezi právním postavením pražských židovských elit a jejich postavením ekonomickým, vedoucí přes „předěl, ale nikoliv zlom“ v roce 1848 až ke konečné emancipaci v roce 1867, kterým je prostor zkoumání uzavřen.

Zásadní stavební prvek celého textu představuje inovativní koncept, umožňující otevřít průhledy do rozmanitých aspektů přirozených světů vybraných představitelů pražských židovských elit prostřednictvím (nejen) pražské topografie. Souvislost mezi místy a aktéry, vztažená často symbolicky na celou sledovanou sociální vrstvu, je načrtnutá značně metaforicky. Hospodářské aktivity tak například „zastupuje“ (dnes již zaniklý) vltavský Jeruzalémský ostrov, kde se nacházely budovy kartounky vedené rodinami Jerusalemů a Przibramů. Podle Martiny Niedhammer je právě skutečnost, že se jedná o ostrov, vhodnou metaforou pro osamělé postavení židovských podnikatelů v rámci jejich profesní skupiny, dané specifickými (znevýhodňujícími) zákony, které se vztahovaly k jejich etnické a náboženské identitě.

Kapitola o strategiích jednání s úřady a jejich proměnách je zase pojmenována po c. k. spojené dvorské kanceláři ve Vídni coby klíčovém administrativním centru. Autorka zde tematizuje fenomén „štadlanut“ a také proměnu strategií židovských elit při hájení židovských zájmů v čase, a to zejména na příkladu rozdílných přístupů otce a syna Lämmelových. Především je potřeba na tomto místě vyzdvihnout autorčin postřeh ohledně nobilitací židovských elit, které vykládá nikoliv jako projev tolerance ze strany státu, ale spíše jako strategii, ke které se při jednání se svými židovskými poddanými uchylovala c. k. dvorská kancelář ve Vídni, nechtěla-li vyjít vstříc jejich požadavkům na rovnoprávnost. Zvláště plasticky vysvítá tento princip v případě bratří Porgesů, kteří v odpověď na svoji žádost o emancipaci pro všechny židovské obyvatele získali dědičný šlechtický titul pro sebe a svou rodinu. Místo občanských práv tak získali symbolický kapitál, ovšem z právního hlediska se jejich postavení v zásadě nezměnilo.

Společenský vzestup, jakkoliv žádoucí, přivedl na druhou stranu sledované skupině osob často do cesty řadu překážek ve vztahu k jejich vlastní komunitě. Tuto oblast spojuje autorka s „templem v Dušní“, a jak název kapitoly napovídá, věnuje v ní značný prostor postojům členů sledovaného vzorku k tradičním představitelům náboženské obce i jejich vztahu k liturgické reformě, jako dobově aktuálnímu tématu v rámci habsburské monarchie.

V kontextu pražského prostředí prvních dvou třetin 19. století by bylo jen velmi obtížné vyhnout se tématu stupňujícího se nacionálního soupeření mezi elitami česky a německy mluvících obyvatel Prahy, ve kterém bylo pro osoby s komplikovanějším národnostním sebepojetím stále ošidnější bez následků proplouvat. Muselo být nesnadné vybrat konkrétní místo, které by mělo tuto složitou situaci nejlépe připomínat a je otázkou, nakolik oprávněně se tímto symbolem stal v knize právě palác Žofín. Stačí k tomu skutečnost, že se zde v roce 1848 konal Slovanský sjezd, po němž se „postupně proměnil v místo českých obyvatel Prahy“?

Portheimka jako symbol soukromé sféry sledovaného vzorku aktérů se naopak jeví jako mnohem více přiléhavé připodobnění. Barokní letohrádek na Smíchově jako sídlo rodiny Porgesů výstižně odkazuje ke změně životního stylu pražských židovských podnikatelských elit, v kontrastu k jejich méně šťastným souvěrcům, tísnícím se doposud v pražském ghettu. Hojné využití egodokumentů, obrazových pramenů, či soupisů majetku při rekonstrukci každodennosti aktérů pak vtiskává kapitole jaksi odlehčený charakter. Najdeme zde také řadu zajímavých postřehů, někdy až poněkud překvapivě. S trochou nadsázky lze například říci, že sňatkové strategie zkoumaného vzorku osob se vyznačují takovou mírou endogamie, že v případě této inkriminované skupiny je možné jen stěží hovořit o pěti samostatných rodinách. Zjevně se totiž ve své podstatě jedná o rodiny nanejvýše tři, mnohem spíše však jen o jednu rodinu, jakkoliv rozvětvenou a širokou, která disponuje pěti příjmeními pouze shodou okolností. Čtenář, který v úvodu knihy uvěřil, že drží v rukou kolektivní biografii, se tak tedy může cítit snad i lehce podveden.

Co mě ale vedle řady cenných postřehů při čtení knihy zvláště potěšilo, je nenucenost, s jakou autorka konstruuje co nejplastičtější obraz společnosti, kterou tvoří kromě mužů také ženy. Počínaje zmínkou o zapojování manželek podnikatelů sledované skupiny do obchodních aktivit, přes analýzu korespondence Sophie Lämmel nebo Josephiny Porges (charakteristické na svou dobu často až nezvyklou mírou nezávislosti na mužském protějšku) až po poslední kapitolu, která je celá věnována projektu stavby židovského sirotčince v Jeruzalémě, jako „emočnímu útočišti“ pražských židovských elit, jehož autorkou byla Eliza Herz (sestra Leopolda Lämmela), je radost sledovat naprosto přirozené zohlednění genderového hlediska, v praxi zde přítomného jako organická součást textu. Jako potěšující a úlevná se tato skutečnost jeví zvláště v kontextu současné české historiografie, kde není něco podobného bohužel stále ještě samozřejmostí.

Na koncept propojující topografii prostřednictvím konkrétních aktérů s určitými oblastmi „přirozených světů“ celé skupiny je třeba vůle přistoupit. Na první pohled totiž může působit poněkud samoúčelně. Zkoumat různé oblasti života určité skupiny obyvatel při zapojení historické topografie je totiž zcela jistě možné i bez toho, aby při tom bylo třeba pojmenovat každou kapitolu „krycím názvem“ jednoho konkrétního místa, které podle autorky zkoumanou oblast „symbolizuje“, či „reprezentuje“ na základě jakési metaforické podobnosti. V duchu tohoto stylistického pojetí bych pak já mohla pojmenovat svoji recenzi například podle usedlosti Hajčí dvůr. Je to jednak místo, kde trávila rodina Leopolda Lämmela, jedné z dominantních postav knihy, část léta, navíc tento text vzniká nedaleko od něj a mně se zdá, že jeho poloha na rozhraní Stodůlek a Motola by mohla ledacos symbolizovat. V historickém období, kterým se kniha zabývá, ležel Hajčí dvůr na venkově, nedaleko tehdy ještě romantické motolské soutěsky. Dnes patří pod Prahu 13 a od 80. let 20. století je ze stodůlecké strany obklopen technickými budovami, navíc se ocitl ve volném sousedství motolského krematoria. Tato proměna kontextu by tak mohla představovat kupříkladu vzdálenost, která nás dělí od přirozeného světa kohokoliv, kdo žil v první polovině 19. století, a tedy i relativitu interpretace jakéhokoliv historického období a meze porozumění jeho aktérům, v našem případě pražským židovským podnikatelským elitám. Nechá-li se ale zprvu možná trochu zmatený čtenář postupně svést topografickým konceptem vyprávění Martiny Niedhammer, může si při čtení s úžasem uvědomit, že podlehl způsobu práce s představivostí, který je u odborné literatury nezvyklý a získal tím intenzivnější prožitek. Nakonec pak třeba zjistí, že právě dočetl knihu, která je dlouhodobě zapamatovatelná. A to není málo.

 


Dále doporučujeme